Středa 16. května 1877

Celé dopoledne jsem pobíhala sehnat několik drobností, jež mi chybějí do předpokoje, ale v té proklaté zemi člověk nic nesežene. Uchýlila jsem se k malíři vitráží, k plechaři, ke komu já vím...
Trýzní mě myšlenka, že můj deník nebude zajímavý, a nemožnost dodat mu zájem pomocí překvapení. Kdybych psala jen v přestávkách, možná bych... ale tyhle každodenní zápisky najdou trpělivost jen u nějakého myslitele, nějakého velkého pozorovatele lidské přirozenosti... Kdo nebude mít trpělivost přečíst vše, nebude moci nic číst a především nic chápat.
Na Skatingu byl jen Laurenti, kam jsem zabloudila poté, co mě navštívil hrabě Tičkevič, ten podivín nebo šašek.
Pak jsme šly vyzvednout Bihovetze, jenž se právě zamiloval do dámy, která odcestovala dnes ráno.
Teta a paní Kondareffová se vrátily v jednu hodinu; šla jsem s nimi na večeři.
Ráda večeřím a pak je to jedna z velkých nicejských radovánek.
Několik dní sním o Antonellim a přichází mi na mysl. Nikdy na něj nemyslím, vůbec ne. Je to podivné – aby se takto zjevoval ve snech a připomínal se za dne bez jakéhokoli důvodu, musí myslet na mě... nebo něco v tom smyslu. Je to podivné.
Miluji Alexandra a žiji bez něj a... ano, proto, že vím, že mě nemiluje – to mě ochlazuje a to zahnalo lásku.
Ničemu v tom nerozumím a jen ať mi nic nepřipomene zlaté sny, marnosti, světské ambice – jsem šťastná ve svém zapomnění.