Středa 16. května 1877

Celé dopoledne jsem běhala shánět několik drobností, jež mi chybějí do předpokoje, ale v tomhle proklatém kraji člověk nic nenajde. Uchýlila jsem se k malíři kostelních vitráží, k plechaři, ke komu já vím...
Trýzní mě myšlenka, že můj deník nebude zajímavý, a nemožnost učinit jej zajímavým chystáním překvapení. Kdybych psala jen čas od času, možná bych... ale tyhle každodenní zápisky se setkají s trpělivostí jen u nějakého myslitele, nějakého velkého pozorovatele lidské přirozenosti... Kdo nebude mít trpělivost přečíst vše, nebude moci nic číst a především nic chápat.
Na Skatingu byl jen Laurenti, kam jsem nakonec zapadla poté, co mě navštívil hrabě Tičkevič, ten podivín nebo šašek.
Pak jsme šly vyzvednout Bihovetze, jenž se právě zamiloval do dámy, která odcestovala dnes ráno. Nemůže žít bez lásky... čisté; tu nečistou nalézá v Monaku. Doufala jsem, že ho ožením s Collignonovou, ale toho starého živočicha to ani nenapadne; pokud jde o mladou dámu – touha po sňatku se stala manií, tak silnou, že mě to překvapuje u ženy, která měla tolik taktu, vtipu a způsobů. Zde na světě se člověk mění.
Teta a paní Kondareffová se vrátily v jednu hodinu; šla jsem s nimi na večeři.
Ráda večeřím a pak je to jedna z velkých nicejských radovánek.
Už několik dní sním o Antonellim a přichází mi na mysl. Nikdy na něj nemyslím, vůbec ne. Je to podivné – aby se takto zjevoval ve snech a připomínal se za dne bez jakéhokoli důvodu, musí myslet na mě... nebo něco v tom smyslu. Je to podivné.
Miluji Alexandra a žiji bez něj a... ano, proto, že vím, že mě nemiluje – to mě ochlazuje a to zahnalo lásku.
Ničemu v tom nerozumím a jen ať mi nic nepřipomene zlaté sny, marnosti, světské ambice – jsem šťastná ve svém zapomnění.