Neděle 29. dubna 1877

Teprve ve chvíli odjezdu jsem pocítila špetku lítosti nad pruhovanými portiérami a vůbec nad celým hotelem, který je tak úzce spjat se vším, co oživovalo můj pobyt v Neapoli.
Na cestu mám hnědé šaty, v pase stažené egyptským prýmkem, černé botky a rukavice a černý plstěný pánský klobouk. Na boku váček ze žluté kůže.
Doenhoff soudí, že je to lepší než bílá – je to Prus.
Na nádraží jsme zastihly Zunicu, Caracciola a syna paní z Piedimonte. Bylo půl deváté. Vyjíždíme v devět, za hodinu jsme v Casertě a tam počkáme na vlak ve čtyři, který nás odveze do Florencie. Tak aspoň uvidíme Casertu.
Připadá mi, že jedu na výlet a že se zítra vrátím do Neapole.
Když jsme čekaly na nádraží, řekla jsem si: přijdou-li Melissano a Campomarino, stane se to a to. A protože nepřišli, zdála se mi cesta z Neapole až do proslulého Cancella hrozně dlouhá.
Rosalii a zavazadla jsme nechali na nádraží a jdeme si prohlédnout víceméně skvostné komnaty italského Versailles... Upřímné veselí a vlídnost dětí mi dodávaly volnosti; prohlížela jsem si stěny a stropy a přitom dělala své poznámky, když vtom jsme na samém konci té nádherné řady sálů spatřili Campomarina, jak přibíhá tryskem a v klasickém postoji dostihového koně, a za ním drobným klusem Melissana. Ten příchod působil tak vesele, že jsem se úplně zapomněla, sklonila se a natáhla k nim ruce, jak to dělávám Praterovi.
„Jedeme rovnou z Neapole!“ křičí Melissano.
„Kočárem!“ křičí Campomarino.
„V neapolském dvoukoláku!“
„Kůň letěl takhle!“
„Úplně se s námi splašil!“
„To ten Melissano může za to, že jsem zmeškal vlak!“
„Konečně jste tady, nic víc si nepřejeme – to je ale milé překvapení!“
Navzdory tomuto vlídnému zvolání se Campomarino, nejzajímavější ze všech, dvoří Dině. Nevadilo by mi to, kdyby to máma neviděla – jenže ona to viděla, litovala mě a záviděla! Zato já mám všechny ostatní. Snídaně byla nesmírně veselá, bylo znát, že se všichni baví; nic strojeného, nic trapného. Vyprávěla jsem historky, které končily výbuchy nespoutaného smíchu, a Melissano jej ještě rozdmýchával tím, že jedl makarony po neapolsku, to jest bez konce. To všechno budou tihle mladí lidé nadšeně vyprávět, a ta představa můj vtip ještě přiostřovala.
Kočár jsme vzali útokem, bylo nás šest, máma jela za námi s Porcinarim nebo se Zunicou. Všechno tomu dni loučení přálo: zvolené místo, počasí, nálady... Jedním slovem bylo to veselé, zábavné, půvabné, bláznivé, jak mají výlety do přírody být – do přírody tak pohádkové, jako je park v Casertě.
Jakmile jsme v jeskyni, zapisujeme svá jména – Melissano vytahuje nahoru Zunicu, Campomarino povaluje Caracciola – a pod jemným deštíkem vodopádu zakládáme spolek zvaný Blázni z Caserty.
Bylo tak příjemně, tak krásně, všichni se zdáli tak veselí, že jsem se bavila desetkrát víc... totiž v Sorrentu jsem se nudila, kdežto tady jsem se bavila. Muselo se mi tedy jednou stát, že budu obklopená jako v knihách, že budu jezdit na výlety, smát se, zkrátka to všechno, a všechno, co k tomu patří, jak říkají Angličané. Malé jezírko zastíněné zelení, se skrčenou Venuší vystupující z těch sametových rostlin, je sen krásy; právě tam u vchodu jsme našli hada, každý přes něj přeskočil a utíkal tak daleko, že několik z nás narazilo rukama do sloupů rotundy.
Máma zůstala v kočáře a nemohla vidět, jak je ke mně Campomarino pozorný – jako naschvál!
Nakonec, abychom korunovali tento den smíchu, vtipu a drobných volností, jaké venkov dovoluje a které lidi tolik sbližují, dali jsme se všichni společně vyfotografovat, vsedě i vestoje, na zemi i jinak, s Melissanem v podřepu uprostřed, s nataženým krkem a očima zvednutýma ke mně, jako v době, kdy předváděl svá nadšení, ještě než mě poznal.
Ve čtyři hodiny nasedli Caracciolo, Zunica a malý Piedimonte (je mu dvacet) do vlaku do Neapole, a jakmile byli v kleci, šel je Melissano podle svého zvyku škádlit holí jako opice ve zvěřinci. Tahle velká opice a Campomarino zůstávají, aby nás vyprovodili.
Na všech stranách se loučíme s ujišťováním, s laskavostmi, se sliby, že budeme psát, a především nás zavazují, abychom hned po příjezdu telegrafovaly, aby dopisy mohly dojít; to je docela přirozené.
„Neumírejte, dokud budeme pryč!“
„Vraťte se!“
„Princi, netloustněte radostí příliš.“
„Už teď hubne.“
„Jí příliš málo.“
„Plačme!“
„To je protějšek vodopádu v Casertě!“
Ostatní cestující, galerie, jak se říká, nás málo zajímali, i když se na nás dívali a poslouchali nás se svými šedými čepicemi, vaky a barevnými košilemi; jaké ošklivé zvíře je cestující. Melissano dostal další depeši od Alexandra... Farnese, když porazil Flandry... nevšímejte si toho, to je vzpomínka z Caserty, která mi posloužila k vtipu.
Ze dvou a půl měsíce mého klidného a zářivého pobytu v Neapoli mi nezůstalo nic, ani lítost, ani neurčitá touha se tam jednou vrátit. Bylo to dobré, díky Prozřetelnosti, a to je vše.
Překážky mě zchladí, nepříjemnosti mi všechno zprotiví, ačkoli se často tvrdilo opak.
Do Florencie jsem vjela se smíchem. Jen si pomyslete: v jednom městě s panem kočím a s paní Šelmou, s holčičkou, s Niccolinim atd.!
Už před dvěma lety na mě Florencie udělala výborný dojem, a dnes se mi líbí ještě víc. Ty krásné přísné domy, ty čisté ulice, ta architektura, která si navzdory všemu uchovala nádech Michelangelova génia – to vše je, ujišťuji vás, po neapolských cárech nesmírně impozantní. Prohlížíme si tři hotely a vracíme se k prvnímu, totiž do hotelu de la Paix. Nesnesitelný je jen strašlivý hukot Arna, které přímo před našimi okny tvoří... kaskádu, ne, jak se tomu říká? Nu, zjišťuji účinek, do příčiny mi nic není.
Ach, jaká slast umýt se po šestnáctihodinové cestě!
Každou chvíli bych chtěla říkat, jak jsem spokojená s posledním čtvrtletím svého života – bylo první, jediné šťastné a čisté. A takový rozkošný konec! Do Florencie jsem tedy přijela v tom nejlepším rozpoložení na světě, a proto se zahrnuji péčí: nespokojím se s tím, že se umyji jako obvykle, dávám se natřít bílým voňavým krémem, který mi Walitsky připravil bez běloby a jiných škodlivin, a navrch se napudruji. Osvěžuje to a pleti to prospívá. A víte, nemám na tomto světě nic než svou pleť.
Najednou začínám být koketní; po třech měsících zanedbávání se pečlivě oblékám a češu a jsem jako proměněná. Tak se mi to líbí! Začínám se znovu nacházet!
Ve Florencii je všechno čisté, velkolepé a krásné, i nájemní landauery.
A především si dávám zajet kolem domu č. 19 ve via Tornabuoni, palazzo Larderel. Tři okna do ulice, ale mohutné a krásné. Kousek předtím jsme potkaly elegantní ekvipáž, kterou řídil důstojník s dámou. Vzájemně jsme se poznali: hrabě de Mirafiore a jeho žena.
Neapol se srovnává s Paříží; jistě to jsou dvě města, která se sobě podobají nejméně, snad jen ruchem, a i ten je tam úplně jiný; má-li se všechno za každou cenu srovnávat s Paříží, srovnám s ní Florencii: bohatou, elegantní, krásnou, a přece jako by si uchovala cosi z dávné přísnosti i ve svých obyvatelích, kteří přece nemohou být než moderní, u čerta! Cascine jsou jednou z nejpříjemnějších promenád na světě, a jak příjemně ta krásná zahrada zapůsobí po Chiaje, tak zanedbané navzdory Villa Reale!
škrtnuto[Zrušeny 3 řádky]
Rozdíl je cítit ve všem a oči pohodlně spočinou na kočích a dobře živených koních, na kočárech s erby, pěkně nalakovaných, elegantních a pohodlných, po těch směšných neapolských nájemních vozech, herkách a příliš širokých livrejích...
Budíme pozornost, jakou budí nově příchozí, a možná i hezké ženy, a sotva náš kočár zastaví mezi ostatními, vzbuzuje zvědavost rozumnou a klidnou, jako je ve Florencii všechno. Právě kvůli tomu zdánlivému klidu je tu člověku tak veselo.
Mladí i staří kroužili kolem, jako by nic, když se k nám přiblížil Marcuard. Přicházel od hraběnky de Larderel, rozené Salviati, kterou jsem si dobře prohlédla, abych ji poznala, a o několik minut později jsem měla tu čest spatřit jejího pana chotě, hraběte Gastona de Larderel, dosti tlustého, plavého, bílého, růžového. Kromě matky je znám všechny a musím tu říct, že se mnou ta rozkošná rodina během projížďky dosti zabývala. Zvláště paní de Mirafiore se na mě hodně dívala, zatímco hovořila, či spíše něco vyprávěla, s jednou starou dámou, o níž předpokládám, že je to její matka.
napříč stránkou
Byla to její matka.
Ráda bych věděla, o čem byla řeč, zda o mé... schůzce s Jeho Veličenstvem, nebo o... Alexandrovi. Bojím se, že mi tu uškodí. Sestra je hezká osoba, dokonce velmi hezká. Škoda, jestli bude zlá. Nic jsem jí neudělala. Ať se o mně říká cokoli na světě, jen ne... zkrátka ať mě nemají za dobrodružku, za lovkyni ženichů. Budou vyprávět, že jsem zamilovaná do jejich Alexandra... nevědí-li všechno, mohou si klidně myslet opak, jako kočí a ostatní. Kočí, ten strážce, hraběnce řádně podal zprávu; a to on také připravil Séraphina tak, že ten sluha už jen čekal na určený den.
Jen aby mi to neuškodilo, je mi ve Florencii tak dobře, Larderela nepočítám. Připadám si tak šťastná; ať si ten Alexandre dělá, co chce, jen ať mi neuškodí. Už týden se přesvědčuji, že to nebyla láska a že co bylo, už není, a už jsem skoro přesvědčená.
Řím a Florencie. Vám patří mé sympatie.
Všímám si ale, že všichni muži nosí klobouk trochu posunutý dozadu. To bude vlivem podnebí, neboť když jsme se blížily k Florencii, můj klobouk se nakonec usadil v týle, jistě vlivem vzduchu.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „carricolo“ – lehký neapolský dvoukolový vůz, na který se tradičně mačkalo nepřiměřené množství lidí. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „all that sort of thing“. ↩
Pozn. překl.: Hříčka se jménem: Alexander Farnese (1545–1592), parmský vévoda a vojevůdce, který dobyl Flandry; Marie jeho jméno připojuje ke křestnímu jménu Alexandra de Larderel. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „custode“ (strážce, správce). ↩