Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 23. dubna 1877

Po té úvaze jsem přenesla lampu ze salónu do svého pokoje — právě odbilo pět; zhasila jsem lampu a otevřela žaluzie. Svítalo. Ráno, které mi připomnělo to v Sorrentu. Zdálo se mi, jako bych slyšela Lardereův hlas, jak skrze dveře volá: „Melissano je v modré krásný."
Oděna v bílý župan s kapucí jsem se postavila na balkón — nebyla jsem tam ani pět minut a musela jsem se ukvapeně stáhnout: Larderei mě spatřil, když vystupoval z fiakru. Vrací se, nešťastník! Nic mi v tu chvíli neudělá krásnější než probdělá noc.
Chiaja pustá — několik dělníků bosých, pak vojáci; kopec vpravo pozlacen prvními paprsky…
„Guardate in alto e vidi le sue spalle
Vestite già di raggi del pianeta
Che mena dritta altrui per ogni calle!“ [Dante]
Jak je to krásné, Bože můj!
Šla jsem probudit Rosalii, která odnesla slavný dopis, který jsem přečetla desetkrát se stále rostoucím obdivem. Přečte si ho na cestě, ten vznešený tulák…
Chiaja se plní jízdními karabiniéry a kozami… s rolničkami.
Rosalie se vrací.
— Má ho.
— Dobře.
— Ach! Slečno, ach! Má císařovno — a kdyby přece neodjel!
— Zeptejme se karet.
Karty říkají, že hned neodjede.
Rosalie sestoupila na pokyn vrátného a přišla mi říct, že ve chvíli, kdy se měly odnášet kufry, pan hrabě pronesl — celý pohroužen do čtení — : Neodjíždím.
„Sì ch'a bene sperar m'era cagione…“
Vzduch mě opájí — vše mladé, svěží, dobré v přírodě se rozpíná a rozjasňuje jako ten krásný boží den. Tím, že Rosalii záludně nevinným způsobem vyprávím o mučednictví pana hraběte, i sama tomu trochu věřím — a jsem šťastná! Je to vzduch, je to ráno, je to jaro.
Nesmysly, které vykládám své komorné, mi připadají jako rozkošné básně. Jsem šťastná proto, že… jsem šťastná — a nevíme proč.
Ach! Neapoli, jak tě miluji! Villa Reale vypadá jako slavnostní pavilon vyzdobený pro krále — ta palma a ty stánky vpravo jsou jako divadelní kulisy na nebbioso pozadí kopců.
Přála bych si, aby toto ráno trvalo věčně!
Přijde odpoledne, procházka, společnost, černé nálady!
Neočekávám nic příjemného — proto nechci pospíchat. Je mi tak dobře.
Ještě není půl osmé.
Doenhoff a doktor přicházeli v průběhu dne několikrát — mamě není vůbec dobře — a zatímco ostatní pobíhají a pečují, já kreslím karikatury Zunici, Porcinariho, Caracciola a Santasiglie! Plátno je dost velké a obsahuje již dvanáct osob, namalovaných ve dvou nebo třech sezeních…
Jsem ospalá.
Absolvovala jsem již hodinu — svou sedmnáctou hodinu mandolíny; viděla jsem Melissana a jeho roztomilý úsměv.
Po tom dopise jsem zcela uklidněná.
Malovala jsem, když přišli ohlásit jeho příchod. Tak jsem se třásla jen před Králem italským — a to sotva! Mama ho přijala ve svém pokoji, odkud vyšel a byl by odešel s pouhými banálními frázemi, kdybych nebyla přišla do předpokoje.
— Tak co, říkám, jste uklidněn — už se nebojíte, že vás někdo násilím přinutí k sňatku!
— Ach, ano — ale prosím vás, [ne]mluvme o tom; chtěl jsem odpovědět na váš dopis plný drzostí, ale má odpověď je příliš drzá…
— Dejte mi ji.
— Ne, ne — ale víte, že mi říkáte urážky! [Jedno slovo škrtnuto]
— Nikdy dost!
— To je vše, co si přeji — jen mi ten dopis dejte.
— Upozorňuji vás, že obsahuje jen čtyři řádky — ale ty stojí za vašich šest stránek.
— Dejte, nezlobím se.
— Opravdu?
— Dejte, prosím vás! A bude-li to drzé, odpovím vám.
Pokoušela jsem se mu ten dopis vytrhnout — ale to sloužilo jen k tomu, že jsem se dotkla jeho rukou, které zbožňuji, jako zbožňuji jeho celého — stejně jako on mnou pohrdá.
Byla jsem tak rozrušená, tak dojatá, že jsem ho vůbec neviděla — a přišla k rozumu teprve tehdy, když už byl pryč.
Ale myslím, že jsem byla slušná a chladná.
Pět minut poté přichází Rosalie a přináší mi jeho lístek — tady je.
A řekněte mi, jsem-li k něčemu jinému než k zabití!
To je tolik moje vina!! To Akvárium! Ale byla jsem šílená žárlivostí — ach! ano, šílená, šílená, šílená! Jen opakuj to slovo — chvěj se, vzdychej, duš se ve svém poblouzení! Je to hotovo a je to tolik moje vina!!!!
Nebeský hněv; pekelný trest; nevyslovitelná muka!!!! Zemřít!! Jsem šaškovitá, vulgární, odporná! Nenávidím se, miluji ho! A on mnou pohrdá!
Raději cokoli na světě než pohrdání… kohokoli! Než jsem pochopila odporný smysl toho lístku, napsala jsem a odeslala tento — byla jsem šťastná, smála jsem se, nepochopila jsem slovo rendez-vous!
— „Hrozny jsou tak zelené, že shnijí dřív, než dozrají."
„Vaše rada není drzost — je to hanebnost, která byla bezpochyby sepsána pro nějakou poběhlici nějakým hercem. Ale s potěšením vidím, že tento půvabný lístek byl napsán zpaměti a bez cizí pomoci — neboť je ještě více plný pravopisných chyb než podlostí!"
A v tu samou chvíli, sotva zadržujíc slzy, píšu tento další dopis:
— Napsala jsem vám hloupou odpověď, než jsem pochopila smysl vašeho lístku.
Věřte mi či ne — přísahám, že kdybych byla chápala, co dělám, když jsem šla do Akvária, vůbec bych vás nebyla obtěžovala. Upřednostňuji ponížení před pohrdáním.
Byla jsem šílená, šílená k zavření — toho dne; odpuštění prosím a žádám vás jen, abyste mi řekl, že nevěříte tomu, co jste napsal.
Bylo by mi strašlivé, kdybych byla poprvé v životě pohrdána a podezřívána z…
V tu chvíli vstoupili Gatowští, pak Hamontoffovi, Fabbricatore; konečně Melissano a Porcinari.
Tváře mi hoří, ruce jsou ledové a je mi zima…
Melissano je nevhodný — ani mě nenapadá ho napravovat; chová se jako opice, ale je to muž a budou o tom klepy… Doprovodil Alexandra, který mu řekl, že mama je nemocná, a pak: „Uvidíš-li slečnu Marii, řekni jí, že doufám, že ji při svém návratu zastanu rozumnější."
Tato věta ruší dopis a nahrazuje ho těmito prostými slovy:
„Byla jsem příliš vzdálena od odporného smyslu vašeho lístku, abych ho pochopila napoprvé. Drobné piky stranou — věříte opravdu tomu, co jste se dopustil napsat v odpovědi na nutné a vámi samým vynucené vysvětlení?"
Ach! Jaká hrubá je jeho odpověď! Jediná velká útěcha zde na zemi je ta, že si člověk říká: trpělivost, čas to uklidní

Poznámky

Pozn. překl.: Dante, Peklo I, v. 16–18: „Vzhlédl jsem a spatřil jeho ramena / již oděná paprsky planety, / jež vede každého přímou cestou ať jde kudykoli." Marie cituje Dantův úsvit při pohledu na neapolský kopec za rozbřesku — tentýž literární reflex jako v Sorrentu. ↩
Pozn. překl.: Dante, Peklo I, v. 41: „takže mi to dávalo příčinu v dobré doufat." Marie cituje Danteho naději při ranním úsvitu poté, co se dozvídá, že Larderei neodjíždí. ↩
Pozn. překl.: Italsky: nebbioso — mlhavý, zahalený — italský výraz vložený do francouzského textu. ↩
Pozn. překl.: V dubnu 1877 byl italským králem Viktor Emanuel II. (1820–1878), sjednotitel Itálie; zemřel v lednu 1878. Marie ho zřejmě viděla při některé dřívější příležitosti v Neapoli. ↩
Pozn. překl.: Narážka na La Fontainovu bajku Liška a hrozny — liška, která nedosáhne na hrozny, prohlásí, že jsou beztak zelené. Marie bajku obrací: hrozny jsou tak zelené, že shnijí dřív než dozrají — osobní urážka Lardereiovy nezralosti. ↩