Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 23. dubna 1877

Po té úvaze jsem přenesla lampu ze salónu do svého pokoje — právě odbilo pět; zhasila jsem lampu a otevřela žaluzie. Svítalo. Ráno, které mi připomnělo to v Sorrentu. Zdálo se mi, jako bych slyšela Lardereiův hlas, jak skrze dveře volá: „Melissano je v modrém velmi krásný."
Nastrojena do bílého županu s kapucí jsem se postavila na balkón — nebyla jsem tam ani pět minut a musela jsem se spěšně stáhnout: Larderei mě spatřil, když vystupoval z fiakru. Vrací se, nešťastník! Nic mi v tu chvíli neudělá krásnější než probdělá noc.
Chiaja pustá — několik dělníků bosých, pak vojáci; kopec vpravo pozlacen prvními paprsky…
„Guardate in alto e vidi le sue spalle
Vestite già di raggi del pianeta
Che mena dritta altrui per ogni calle!“ [Dante]
Jak je to krásné, Bože můj!
Šla jsem probudit Rosalii; ta odnesla slavný dopis, jejž jsem desetkrát přečetla se stále rostoucím obdivem. Přečte si ho na cestě, ten vznešený tulák…
Chiaja se plní jízdními karabiniéry a kozami… s rolničkami.
Rosalie se vrací.
— Má ho.
— Dobře.
— Ach! Slečno, ach! Má císařovno — co kdyby přece neodjel!
— Zeptejme se karet.
Karty říkají, že hned neodjede.
Rosalie sestoupila na pokyn vrátného a přišla mi říct, že ve chvíli, kdy se měly odnášet kufry, pan hrabě pronesl, celý pohroužen do čtení: Neodjíždím.
„Sì ch'a bene sperar m'era cagione…“
Vzduch mě opájí — vše mladé, svěží, dobré v přírodě se rozvíjí a rozjasňuje jako ten krásný boží den. Jak pořád dokola vyprávím Rosalii záludně nevinným způsobem o mučednictví pana hraběte, začínám tomu i sama trochu věřit — a jsem šťastná! Je to vzduch, je to ráno, je to jaro.
Nesmysly, které vykládám své komorné, mi připadají jako rozkošné básně. Jsem šťastná proto, že… jsem šťastná — kdoví proč.
Ach! Neapoli, jak tě miluji! Villa Reale vypadá jako slavnostní pavilon vyzdobený pro krále — ta palma a ty altánky vpravo jsou jako divadelní kulisy na nebbioso pozadí kopců.
Přála bych si, aby toto ráno trvalo věčně!
Přijde odpoledne, procházka, společnost, černé nálady!
Neočekávám nic příjemného — proto netoužím, aby čas postupoval. Je mi tak dobře.
Ještě není půl osmé.
Doenhoff a doktor přicházeli v průběhu dne několikrát — mámě není vůbec dobře — a zatímco ostatní pobíhají a pečují, já kreslím karikatury Zunicy, Porcinariho, Caracciola a Santasiglii! Plátno je dost velké a obsahuje již dvanáct osob, namalovaných ve dvou nebo třech sezeních…
Jsem ospalá.
Absolvovala jsem již hodinu — svou sedmnáctou hodinu mandolíny; viděla jsem Melissana a jeho roztomilý úsměv.
Po tom dopise jsem zcela uklidněná.
Malovala jsem, když přišli ohlásit jeho příchod. Tak jsem se třásla jen před Králem italským — a to sotva! Máma ho přijala ve svém pokoji, odkud vyšel a byl by odešel s pouhými banálními frázemi, kdybych nebyla přišla do předpokoje.
— Tak co, říkám, jste uklidněn — už se nebojíte, že vás někdo násilím přinutí k sňatku!
— Ach, ano — ale prosím vás, [ne]mluvme o tom; chtěl jsem odpovědět na váš dopis plný drzostí, ale má odpověď je příliš drzá…
— Dejte mi ji.
— Ne, ne — ale víte, že mě urážíte! [Jedno slovo škrtnuto]
— Nikdy dost!
— To je vše, co si přeji — jen mi ten dopis dejte.
— Upozorňuji vás, že obsahuje jen čtyři řádky — ale ty stojí za vašich šest stránek.
— Dejte, nezlobím se.
— Opravdu?
— Dejte, prosím vás! A bude-li to drzé, odpovím vám.
Pokoušela jsem se mu ten dopis vytrhnout — ale docílila jsem tím jen toho, že jsem se dotkla jeho rukou, které zbožňuji, jako zbožňuji jeho celého — stejně jako on mnou pohrdá.
Byla jsem tak rozrušená, tak dojatá, že jsem ho vůbec neviděla — a přišla k rozumu teprve tehdy, když už byl pryč.
Ale myslím, že jsem byla slušná a chladná.
Pět minut poté přichází Rosalie a přináší mi jeho lístek — tady je.
A řekněte mi, jsem-li k něčemu jinému než k tomu, aby mě zabili!
To je tolik moje vina!! To Akvárium! Ale byla jsem šílená žárlivostí — ach! ano, šílená, šílená, šílená! Jen opakuj to slovo — chvěj se, vzdychej, duš se ve svém poblouzení! Je po všem a je to tolik moje vina!!!!
Nebeský hněv; pekelný trest; nevyslovitelná muka!!!! Zemřít!! Jsem šaškovitá, vulgární, odporná! Nenávidím se, miluji ho! A on mnou pohrdá!
Raději cokoli na světě než pohrdání… kohokoli! Než jsem pochopila odporný smysl toho lístku, napsala jsem a odeslala tento — byla jsem šťastná, smála jsem se, nepochopila jsem slovo rendez-vous!
— „Hrozny jsou tak zelené, že shnijí dřív, než dozrají."
„Vaše rada není drzost — je to hanebnost, která byla bezpochyby sepsána pro nějakou poběhlici nějakým hercem. Ale s potěšením vidím, že tento půvabný lístek byl napsán zpaměti a bez cizí pomoci — neboť je v něm ještě víc pravopisných chyb než podlostí!"
A v tu samou chvíli, sotva zadržujíc slzy, píšu tento další dopis:
— Napsala jsem vám hloupou odpověď, než jsem pochopila smysl vašeho lístku.
Věřte mi či ne — přísahám, že kdybych byla chápala, co dělám, když jsem šla do Akvária, vůbec bych vás nebyla obtěžovala. Dávám přednost ponížení před pohrdáním.
Byla jsem toho dne šílená, šílená k zavření; prosím vás za odpuštění a žádám vás jen, abyste mi řekl, že nevěříte tomu, co jste napsal.
Bylo by pro mě strašné, kdyby mnou bylo poprvé v životě pohrdáno a kdybych byla podezřívána z…
V tu chvíli vstoupili Gatowští, pak Hamontoffovi, Fabbricatorovi; konečně Melissano a Porcinari.
Tváře mi hoří, ruce mám ledové a je mi zima…
Melissano je nezpůsobný — ani mě nenapadá ho napravovat; chová se jako opice, ale je to muž a budou o tom klepy… Doprovodil Alexandra, který mu řekl, že máma je nemocná, a pak: „Uvidíš-li slečnu Marii, řekni jí, že doufám, že ji při svém návratu zastihnu rozumnější."
Tato věta ruší dopis a nahrazuje ho těmito prostými slovy:
„Byla jsem příliš vzdálena od odporného smyslu vašeho lístku, abych ho pochopila napoprvé. Drobné piky stranou — věříte opravdu tomu, co jste neprávem napsal v odpovědi na nutné a vámi samým vynucené vysvětlení?"
Ach! Jak hrubá je jeho odpověď! Jediná velká útěcha zde na zemi je ta, že si člověk říká: trpělivost, čas to uklidní

Poznámky

Pozn. překl.: Dante, Peklo I, v. 16–18: „Vzhlédl jsem a spatřil jeho ramena / již oděná paprsky planety, / jež vede každého přímou cestou ať jde kudykoli." Marie cituje Dantův úsvit při pohledu na neapolský kopec za rozbřesku — tentýž literární reflex jako v Sorrentu. ↩
Pozn. překl.: Dante, Peklo I, v. 41: „takže mi to dávalo příčinu v dobré doufat." Marie cituje Danteho naději při ranním úsvitu poté, co se dozvídá, že Larderei neodjíždí. ↩
Pozn. překl.: Italsky: nebbioso — mlhavý, zahalený — italský výraz vložený do francouzského textu. ↩
Pozn. překl.: V dubnu 1877 byl italským králem Viktor Emanuel II. (1820–1878), sjednotitel Itálie; zemřel v lednu 1878. Marie ho zřejmě viděla při některé dřívější příležitosti v Neapoli. ↩
Pozn. překl.: Narážka na La Fontainovu bajku Liška a hrozny — liška, která nedosáhne na hrozny, prohlásí, že jsou beztak zelené. Marie bajku obrací: hrozny jsou tak zelené, že shnijí dřív než dozrají — osobní urážka Lardereiovy nezralosti. ↩