Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 24. dubna 1877

Ten poslední lístek neposílám — nechci mu už nic psát.
Jsem nejubožejší ze všech žen. Nikdo nemůže změřit celý rozsah mého ponížení! Ponížení odporné — věřila jsem, že jsem tak daleko od těchto hrůz, tak čistá, tak...
Věří-li tomu, co napsal, čím více budu psát, tím více tomu bude věřit — ledaže... ledaže mu přiznám, že jsem ho milovala, což by bylo, co je — nemožné.
Mám horečku a jsem v tak odporném stavu, že to nedokážu ani vylíčit — Carmignano právě od nás odchází.
Vyjedu na projížďku za město, nadechnout se a zamyslet... mé rozptýlené smysly mě přivádějí k šílenství.
Věřím — jsem si jistá — že jsem dobře udělala, že jsem ty poslední dopisy neposlala; první stačí. Být přivedena k tomu, že nudím muže! To je zajisté poslední stupeň ponížení ve světě známém i teprve čekajícím na objev. Výjezd na Pausilippe mi poskytoval dobré úvahy s krásnými výhledy. Někam odjet sama a přemýšlet — to je v takovém případě to nejlepší, co může člověk udělat. Jsem znechucena — ach! ale pozitivně znechucena sebou i celým zbytkem vesmíru, takže se bouřím jen v záchvatech. Jeho lístek bych považovala za hrubý a hanebný, kdyby byl méně duchaplný a kdybych z něj nepoznala, že můj dopis ho zasáhl silně.
Několik lidí přišlo se ptát na zprávy o mamě — mimo jiné ten nejslavnější ze všech Melissanů, zrovna když jsem vystupovala z kočáru, který jsem dala zavřít hned od začátku Chiaji, abych nebyla tolik vidět sama. Livrej poznávali, ale tak docela...
Ale co jsem to vlastně chtěla říct?
Ach! Ano — protože je Madame upoutána na lůžko, je to sympatický Gatowsky, kdo nás vede do Cercle nebo do Società Filarmonica, kde se dnes večer hraje francouzská komedie. Mám na sobě šaty z velmi jemné bílé vlny, jednodílné a přiléhavé. Výstřih a krátké rukávy. Přední část živůtku je celá pokryta zelenými listy, které klesají v jediném pásu crescendo dolů a obíhají kolem sukně podšité krajkou a kupou drobných lehkých třásní — krásný efekt. Nic na krku, nic na rukou; účes à la Psyché.
Snad poprvé v Neapoli jsem byla zajímavá a hezká — ne jako dřív, oh! ne, ale lépe než v poslední době.
Dina má krásnou černou róbu.
Sál je opravdu skvostný a dámy-herečky mají oslňující diamanty.
Dělila jsem pozornost mezi velmi zábavnou hru a naše kavalíry! Ach! Jaká zapomnětlivost! Zapomněla jsem vám říct, že jsem měla vějíř z listů s kytičkou konvalinky přivázanou na poslední listu-čelence.
Kytička i listy byly vzápětí rozebrány na knoflíkové dírky Pascarolovi, Campomarinovi, Caracciolovi a nejšvýcarštějšímu ze všech — Marcuardovi, jenž je nemilosrdně chladný ke své vášni a vůči mně se vždy pohybuje ve stejných prostých mezích.
A co je na tom hezké — Pascarola mi po krátkém, dosti upřímném proslovu o domově, o malé ženičce, o krbu, o životě ve dvou, bázlivě nabídl, zda bych nechtěla přijít okouzlit jeho domácí chvíle volna, být mu přítelkyní, společnicí, manželkou — dodávaje, že si je jist, že dosáhne dokonalé shody péčí, ohleduplností a láskou. Protože byla nabídka zahalena do filosofických úvah, odpověděla jsem na ty a při tom to zůstalo. To je originální.
Byla jsem v rozkošné náladě a žertovala jsem o Lardereim, jehož jsme měly tu bolest ztratit poté, co jsme ho mívaly každé tři dny jako horečku. Smíchem říkám, že ho zbožňuji — opakují to, říkají mu náš drahý Alexandre a netuší, že... Koneckonců vypadám, jako bych si z něho dělala legraci.
Odešly jsme hned po skončení hry — bylo by smutné zůstat uprostřed celé té společnosti, která se mezi sebou zná; čekalo se na herce, kteří měli večeřet přímo v Cercle.
Melito mi představuje svého bratra — a v okamžiku, kdy Campomarino přinášel pláště, přistoupil vévoda de San Cesario a pronesl několik vtipků, které jsou u takového muže téměř drzostí.
Larderei mě viděl jen ošklivou! To vyvolává bouři. Napravím to.
Nebuďme jako hlupáci — nelkejme nad minulostí, která je bez nápravy.
Nic si nevyčítám, protože to je zbytečné — a nic si do budoucna neslibuji ze stejného důvodu. Člověk se naučí, jak by měl jednat, kdyby se týž případ opakoval — ale to k ničemu není, protože se nic neopakuje. Je to jako s lidmi, kteří tvrdí, že znají ženy: poznáte jich padesát, ale ta jednapedesátá je jiná. A to je zcela přirozené — stejně tak s muži. Několik obecných rysů... ano, ale zbytek! Ach! můj císaři.
Koneckonců jediné vysvětlení... Aquaria je žárlivost.

Poznámky

Pozn. překl.: Pausilippe (Posillipo) — malebný kopec s výhledem na Neapolský záliv, oblíbená trasa koňských kočárů neapolské smetánky. ↩
Pozn. překl.: Chiaja — módní nábřežní promenáda v Neapoli. ↩
Pozn. překl.: Cercle — nejspíše Circolo Nazionale, aristokratický klub v Neapoli. ↩
Pozn. překl.: Società Filarmonica — soukromý neapolský klub pro hudební a divadelní produkce. ↩
Pozn. překl.: Účes à la Psyché — klasicizující řecký styl, vlasy sepnuty vysoko, odhalující šíji; inspirován antickými sochami Psýché. ↩