Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 7. dubna 1877

V devět jsem se procházela ve Villa Reale. — Slečno, ztrácíte svého psa! — řekl Larderei, přicházeje od západní strany Akvária. — Opravdu, pane, nuže ať se ztratí — jděte a nechte mě pokračovat v procházce. — Ujišťuji vás, že se ztratí. — Jděte. — Přejete si, abych ho šel hledat? — Jděte…
Vrátil se pak s Praterem a: — Myslel jsem, že mi děláte apríl. — Ne, dnes je sedmého. — Chováte se špatně, jste lump, hrozný člověk, nezasloužíte nic! Jak jste přišel včera, proč? Copak jsou to způsoby? Zvát mě na Skating — pozvala jsem vás sem, abych vás zbila! — Ale proč? — Zničíte se, vy jste už… — Byl jsem u vás, nenašel jsem vás doma, čekal jsem na vás na Skatingu, nepřišly jste. — Naštěstí! Abych vás viděla v takovéto společnosti?
— Byl jsem s markýzou de Piccolelis. — Vím! Hezká markýza — potvůrka, to je vše! Znám i jiné markýzy v tomto smyslu. — Jak to znáte… — Vy také, markýzy! — Pojďte dál, mohli by nás vidět. — Dál je to horší… ale pojďme za Akvárium a pak do něj vstoupíme.
Snadno si dovedete představit mé postavení. Byla jsem dost rozohněná na to, abych si nestěžovala a svým výtkám dala formu urážek. — Kdy odjíždíte? — řekla jsem. — V pondělí a vracím se ve čtvrtek. — Kam zase jedete? — Na dostihy do Říma. — A pak? Chci vědět, abych se s vámi nesetkala. — A pak se vracím do Neapole a 15. odjíždím do Florencie. — Přišla jsem vám říci sbohem. — Odjíždíte? — Ano. — Kdy? — Za osm dní. — Budu vás sledovat.
Nevzpomínám si, co jsem odpověděla. — Doufám, — řekl pak, — že pojedete stejnou cestou, abyste měla potěšení mě vidět. — Potěšení! — Cožpak ne? Není to pro vás potěšení? — Není! — Tedy pro mě. Ale nechám vás odejít první. — Oh! ano, ale jste bídák, nenávidím vás. — Uvidíme se na dostizích. — Ano, poněvadž tam nejedu kvůli vám! Ale nedostanete to, co… — Co. — Oh! nezasloužíte to! — Ale ano, dostanu, nemám pravdu, dostanu? — Víte dobře, že ano.
Ani slovo, ani pohled! Vyšli jsme ven a přeli se. — Spěcháte, pane? — V půl desáté mám schůzku, a vy, slečno? — Já nemám jako vy za každým rohem potvůrky a potvory, kteří na mě čekají! — Oh! poslyšte, slečno, vy jste na mě před chvílí čekala… — Já — to je výjimka a chyba, velká chyba. — Bože, ano, jsem lump. — Oh! to vidím. Děláte se směšným — vždy s takovými… sprosťárnami! Jste směšný, budete jím čím dál více. Je to hanba! Víte, že já se vám dvorím? — Oh ne, to je žert? Vy mi nedvoříte o nic více než já vám. Je to takový malý žert mezi námi, to je vše. Potkal jsem vás tu náhodou… — Protože nemáte ani hrdost, ani marnivost, budete vykládat, že to, co jsem udělala, dělám pro jiné! — Oh! slečno, nikdy! Čistá náhoda. — Sbohem! — Sbohem.
Musela jsem se deset minut procházet, než jsem si to uvědomila. A pak celé mé tělo začalo hořet, jako kdyby mě někdo bil. Zavřela jsem oči a bylo mi zima. Je to teď dost jasné! Bylo by hloupé vyprávět, co se ve mně dělo, když jsem psala tyto řádky — pochopili jste to.
Teď musím jít na dostihy. Ó Bože, nečiním tento slib ze zlomyslnosti, ne z lehkovážnosti ani výstřednosti, ale z hlubokého zármutku a z lásky. Dejte, ať padne a vážně onemocní! Ať si zlomí ruku, nohu, ať je upoután na čtyři týdny na lůžko! Ve jménu všech slz, které mě dusí po celé dvě hodiny, smilujte se nade mnou jednou, Bože. Panno Marie, myslím, že je to rouhání vzývat vás pro zlý skutek — ale ve jménu utrpení, které vidíte a chápete jen vy, ve jménu všech mých neštěstí smilujte se nade mnou. Zapomeňte na to, co dobrého jsem v životě měla — není to větší část; myslete jen na má minulá trýznění a na mé nové, hluboké, sladké zoufalství přítomnosti.
Dejte, ať padne, a já abych mohla jako pes hlídat jeho dveře, jako ošetřovatelka mu sloužit — na kolenou! A kdyby zemřel, zemřela bych s radostí i já. To by bylo přesto příliš krásné zakončení pro takové stvoření, jaké jsem já — pro odmítnutého psa! Půjdu se ozdobit — nepodaří se mi to, dusím se slzami. Dusím se žárlivostí! Moje malá Alexandrina!! A ta druhá ho vyhnala, a on se drží sukní vydržované ženy jistého neapolského pána!! Dávám vám pět let svého života, Bože, aby padl z koně! Vy, který čtete v hloubi srdcí — vy víte, že toto srdce je čisté!
Rosalie mi říká, že sluhové mě viděli s ním. — Ah! kdybych s vámi byla déle, šla bych vás hledat! Teď se o tom bude mluvit. Poté co se říkalo, že jste zasnoubena s panem hrabětem Doenhoffem, teď se říká a je se jisto, že si vezmete pana hraběte. Jeho komorník je přesvědčen — věří tomu. I všichni ostatní. — To není pravda! — Vím, ale koneckonců se musíte lépe skrývat. Ah! kdybych věděla, že uděláte takovou hloupost! Vyžeňte mě, ale říkám vám to! Co na tom záleží! Jsem jeho snoubenka! Oh! Bože můj.
Oblékám bílé šaty ze sikiliánu, dlouhé a téměř bez ozdob, s kazakou ve stylu Ludvíka XV. s jabotem. Punčochy pruhované bíle a zeleně, černé střevíce. (Toque z černého sametu, kazaka pruhovaná zeleně a bíle.) Nosím jeho barvy a od Toleda zavírám oči a slibuji si, že je otevřu teprve na Champ de Mars, aby padl. Dejte, ať padne, opakovala jsem celou cestu potichu. Velmi jsem se bála, aby mě nějaký výkřik mých blízkých nedonutil otevřít oči, nebo aby mě nějaký hlučný kočár nepřinutil myslet na něco jiného než: dejte, ať padne…
Ale oči jsem otevřela teprve při příjezdu — a spatřila Lardereia, který přijížděl za námi ve fiakru s přítelem a Séraphinem. Bereme Fabbricatorovy do našeho kočáru a jakmile dorazí páni, vypadáme jako Carricolo — bylo plno lidí všude, na kolech, takřka na koních.
Před očima mi přeběhnou cikánky předpovídající já nevím co, pak mi kdosi dá květiny. Zdobím všechny jezdce fialkami a vedou nás na tribunu — jsou tam tři, musím vám říci: levá je pro všechny spolky, pravá pro pány a prostřední pro dvůr. Král, princové piemontský, pruský, rakouský — všichni jsou tam. Baron, jehož mi nedávno představili, se jmenuje Eugenio Schininà dei Marchesi di Sant'Elia. Dostali jsme včera jeho vizitky. A tak přichází ve chvíli, kdy si dost hlasitě stěžuji na vše.
— Jestliže si přeji, aby Larderei padl, — říkám, — je to z filantropie. Stačí mi si něco přát, aby se nic nestalo. — Oh! ne vždy, — říká Schininà. — Proč? Vždy. — A přece se vám přihodilo něco, co jste si přála. — Co? — Něco docela čerstvého. — Řekněte. — Přála jste si poznat Krále a poznala jste ho. — Poznat? Ne, pane. — Ale ano, mluvila jste s ním na schodišti. — Ano, byla jsem na schodišti, když Král procházel. Pozdravila jsem ho, a jestliže mě Jeho Veličenstvo poctilo zvláštním pozdravem, neznamená to, že Krále znám — bohužel. — Říkalo se to. — Není to pravda. Bohužel!
Po celou dobu jsme měly dost pánů, aby nás bez problémů doprovázeli na vážírnu a zpět. Sestoupila jsem sledovat Lardereia nastupujícího na koně — spatřila jsem ho už na tribuně pánů —, pak jsme zaujaly svá místa a dostih začal, nesmírně napínavý. Jméno Larderei opakované všemi ústy mi bylo milé a zároveň mě naplňovalo žárlivostí. Zdálo se mi, že je to uzurpace — a zároveň laskavost, jež se mi prokazuje. [Začerněná slova: Larderei byl první a] pak Serra Gerace, pak Sarno.
Když Larderei začal ztrácet půdu, obrátila jsem se k hovoru s Campomarinem — Sarno a Gerace mě nezajímali. Ale v tu samou chvíli nastal velký ruch hlav a rukou a uslyšela jsem: Larderei leží na zemi! Vyslyšel jste mě tedy, Bože! A hned nato další výkřik: Je na nohou, jde!
Dina sestupuje s Marcuardem a já je následuji s Porcinarim, zatímco Gerace vítězí uprostřed hromového potlesku. Přišla jsem v okamžiku, kdy říkal Dině: — Nic mi není, vůbec nic, kůň kulhá. — Vy jste padl? — ptám se. — Ale vůbec ne, to byl kůň, já jsem seskočil.
Vystoupala jsem zpět na tribunu kolem nádherného pávího ocasu namalovaného na šatech Piccolelis. Kdo jí platí taková roucha? Bože, pomyslela jsem si, odpovídajíc Zunicovi nesmysly — Bože, proč jste nebyl docela dobrý! V tu samou chvíli se celý dav přivalil k vážírně jako obludná řvoucí vlna a výkřiky ze všech stran mi přetaly dech. — Nesou člověka v náručí — to je Larderei! Je v mdlobách, kůň ho kopnul do hrudi!
— Maminko, kliďte se, pozorují nás, — řekla jsem rusky, blednouc. Vycítila jsem, že blednu, protože mi bylo velmi zima. Dvorní páni, lékař, všichni se vrhli dolů. Konečně, murmurovala jsem sama sobě, konečně. — Není divu, — říkaly dámy kolem mne, — není divu, byl mrtvě opilý. — To není pravda, — řekla jsem Zunicovi, — mluvila jsem s ním, jak nasedal na koně — to není pravda.
Bylo mi zima, ale byla jsem naprosto klidná; [Začerněná slova: v tu chvíli. — Jděte tedy] zjistit, co se děje, a vraťte se mi to povědět — řekla jsem Zunicovi. A komentáře plynuly svým tokem, dav se mačkal a Král přistoupil až k zábradlí, aby viděl — obrácen zády k závodišti, které již zaplňovali noví koně. — Nu, pane? — Ah! slečno, chudák Larderei… je mrtev! Opakovala jsem to tak často ze žertu, že jsem mohla odpovědět s dokonalým klidem: — Nu, je-li mrtev, tak ho pohřbí. — Ale on je mrtev, opravdu mrtev.
— Di cevo che non era Larderei… Francesco, è mio figlio, riconosco Francesco!, — vykřikla princezna Gerace vedle mne. Nehoda se totiž stala Geracemu, který šel zjistit, co je s Lardereiem, a dostal kopanec od koně.
To bylo zklamání — jsem skutečně hloupá věřit, že se mi kdy může přihodit něco velmi příjemného! Kdyby byl mrtev, vrhla bych se tam, já… já nevím co, a oblékla smutek s rozkoší. Ani mně, ani nikomu. Bylo by se třeba vidět, jak se na mě dívali, když jsem odpovídala na zprávu o jeho smrti.
Návrat ve dvou kočárech s Fabbricatoryovými trval hodinu a půl nebo dvě hodiny. Larderei jel za námi od klubu. Říkat se bude, že patří mně. Vždyť právě takovými pošetilostmi veřejnost proniká za oponu. Mně. Hle jaký výsměch.
Jsem bláznivá, jsem nemocná, hoří mi to, chce se mi spát, chtěla bych vše rozbít, plakat, zemřít. Je lepší zemřít než být taková, jaká jsem? Jsem rozrušená, bláznivá, zuřivá, nešťastná!! — Budu mít záchvat šílenství! — řekla jsem Zunicovi, Santasigliovi a Altamurovi, kteří u nás strávili večer.
Ale místo šílenství jsem upadla do stavu prostrace, zoufalství tak nesnesitelného, že šli pro princova lékaře, z něhož jsem si dobírala po dvacet minut. Později se budu smát téhle scéně — starý Němec se mě ptal, co mi je… — Ah! pane, — odpovídala jsem upřímně zarmouceným hlasem, — nevím, je mi špatně, hlavně hlava… — Máte? — Mám mozek rozvrácený… — Rozvrácený? Nerozumím tomuto francouzskému výrazu… — Rozvrácený, vykolejený, mívám záchvaty šílenství… Dobrák mě utěšoval a ujišťoval, že nedostanu tyfus — neboť právě pod tou záminkou jsem ho povolala. Ach! kdybych mohla dostat pořádnou tyfovou horečku! Jaké štěstí by to bylo! To by mě přivedlo na jiné myšlenky.
— Slečno, — řekla Rosalie do ucha, — pan hrabě chystal se přijít nahoru, dvakrát se ptal, ale když se dozvěděl, že máte hosty, odešel si lehnout.

Poznámky

Pozn. překl.: Villa Reale (dnes Villa Comunale) — hlavní veřejná zahrada Neapole podél pobřeží Chiaia, navržená Vanvitellim roku 1778. Poblíž se nacházelo Akvárium (Stazione Zoologica), postavené 1872–74 Antonem Dohnem — jedno z prvních veřejných akvárií v Evropě. ↩
Pozn. překl.: Poisson d'avril — prvního dubna se ve Francii (a Itálii) připíná na záda nic netušícím lidem papírová rybka; odtud výraz pro jakýkoli prvoaprílový žert. ↩
Pozn. překl.: Sikilián — hedvábná látka s jemně žebrovanou vazbou, módní materiál 70. let 19. stol. ↩
Pozn. překl.: Kazaka — krátký dámský kabátek s jabotem (krajkový řasený náprsenek), inspirovaný módou 18. stol. ↩
Pozn. překl.: Toque — malý přiléhavý klobouk bez okraje. ↩
Pozn. překl.: Dostihové barvy závodníka — Larderei startoval v zeleno-bílých barvách. ↩
Pozn. překl.: Champ de Mars — neapolské dostihové závodiště (dle francouzského vzoru). ↩
Pozn. překl.: Italsky: Carricolo — neapolský dvoukolový vůz, proslulý tím, že se na něj nakupí nepřiměřené množství cestujících. ↩
Pozn. překl.: Bohémiennes (fr.) — Romky, kočovné věštkyně; v 19. stol. byl termín běžný na jihu Evropy. ↩
Pozn. překl.: Král je Vittorio Emanuele II. (1820–1878), sjednotitel Itálie. Baron Eugenio Schininà dei Marchesi di Sant'Elia — sicilský šlechtic. ↩
Pozn. překl.: Pesage — dostihová vážírna, kde se před závodem váží jezdci se sedlem. ↩
Pozn. překl.: Marie přechází do ruštiny pro soukromou rodinnou komunikaci uprostřed italsky mluvícího davu. ↩
Pozn. překl.: Italsky: „Říkala jsem, že to nebyl Larderei… Francesco, to je můj syn, poznávám Francesca!" — Teprve nyní matka poznává, že raněný je její vlastní syn. ↩
Pozn. překl.: V originále „Fabbricatoire" — zřejmě Mariino fonetické přepsání italského jména Fabbricatore (rodina, s níž se Marie v Neapoli přátelí). ↩