Středa 4. dubna 1877

Odloživši chmurné myšlenky vstala jsem v šest hodin ráno, vrátila jsem mámě prsten a — poté co jsem se zadívala na moře a nebe a na vycházející slunce — upravila jsem se, zatímco jsem bubnovala na dveře svých sousedů, kteří spali jako andělé. Ti nešťastní byli zuřiví a já jim každých pět minut opakovala, že je čas vstát. Jestli Bijou není osel, pomyslela jsem si, oblékne se a vyjde jako já! Otevřu dveře svého pokoje — a koho potkám? Marcuarda. Marcuard je zamilován do Diny. Jaký rozkošný člověk!
Nechválím ho přece pro tuto lásku — chválím ho, abych vzdala čest pravdě. Vyměnila jsem s ním pár ranních slov, když se objevil Bijou. Nemohla jsem se dočkat, až ho spatřím — zdálo se mi včera, že zůstane opilý do konce svých dnů. Postavili jsme se na balkón a dívali se!
Temp'era del principio del matino / Et Sol montava 'n su con quelle stelle / Ch'eran con lui quando l'amor divino / Mosse da prima quelle cose belle. (Dante)
Jaký výraz na světě může lépe vystihnout svěžest, vyrovnanost, božskou krásu výjevu, jenž se rozkládal před naším zrakem!
– Hej! Rybáři! zvolal Larderei. Hej, podívejte — to bych rád viděl! Slečno, pojďte se mnou, chcete to přijít vidět? Marcuarde, jdeš? Hm?
– Jdeme! řekla jsem.
– Och, to je příliš daleko, řekl Marcuard.
– Pojďte, slečno, pojďte se mnou.
– Jdeme.
– Ty zůstáváš, Marcuarde?
– Ano, zůstávám.
– Jdeme! řekli jsme jedním hlasem.
A hle — vydali jsme se, já a Larderei.
– Jak je to zvláštní, znát vás! řekla jsem.
– Proč zvláštní?
– A vidět vás tu, na venkově, ráno — zdálo se mi, že chodíte jen na dostihy a do kavárny!
Prošli jsme několika ulicemi a hledali sestup dolů. Rybáři byli zeshora dobře vidět, ale z našeho hotelu visícího nad mořem sestup vypadal nemožně — přece jen se jeden našel, a po něm jsme se dostali až dolů. Larderei mi podával ruku. Naše holé ruce se dotýkaly.

Poznámky

Pozn. překl.: Prsten, o němž se zmiňuje — zřejmě Lardereiův, jejž máma při výletu opatrovala; srov. záznam z 2. dubna (069.0648).
Pozn. překl.: Dante Alighieri, Božská komedie, Peklo I, v. 37–40 (v italském originále): „Byl čas, kdy jitro teprve se rodí, / a Slunce vstávalo s těmi hvězdami, / jež s ním putovaly, když Láska Boží / poprvé uvedla ty krásy v pohyb." Marie cituje tuto pasáž zírající na vycházející slunce nad Sorrentem — nádherný Dantův obraz stvoření jako zarámování noci plné opilství, vyznání a ponížení.