Neděle 8. dubna 1877

Nebyla bych vstala, kdyby Rosalie neřekla: „Pan hrabě je naproti a povídá si s Altamurou." Rozběhla jsem se ho sledovat přes žaluzie. Je to podivuhodné — nevzbuzuje ve mně ani vzrušení, ani neklid jako ti dřívější, jimž jsem vždy chtěla něco změnit — nos, nebo vzezření, nebo oči; ale dívat se na něj mi způsobuje klidnou rozkoš, skutečné uspokojení.
Je to náš Velikonoční svátek. Byli jsme přítomni bohoslužbě, příšerně sloužené řeckým knězem v kanceláři konzulátu.
Poté jsme měli Fabbricatorovy, Hamontoffovy, Nasimoffa a Doenhoffa — všichni se dozvěděli o příhodě s Králem. Nasimoff zvláště shledal Královo jednání nesmírně roztomilým.
Doenhoff přichází velice přívětivý, vyprávět, že Král se ptal na mě u pruského prince a že je okouzlen a mluví se jen o tom.
Procházela jsem se zářivá a takřka drzá.
[Sedm přeškrtnutých řádků]
Král právě dokončoval pozdrav, když jsem ho spatřila.
Sklonila jsem hlavu a on, obrátiv se zcela, zůstal s odkrytou hlavou po celou dobu, co jsem se na něj dívala. Král!! Zbožňuji ho. Drahý Král!
[Na příč stránky: Král je dobrý soudce a navíc mě to nesmírně zkrášluje v očích Doenhoffa i všech ostatních.]
Odjíždí zítra v šest hodin ráno, aniž by přišel k nám! Co se to jen stalo! Celý den se dusím slzami. Princův doktor se vrátil a shledal mě zcela v pořádku.
Šla jsem na večeři a málem jsem se rozplakala, jak jsem znovu uviděla ten stůl, u něhož přišel kvůli mně povečeřet, pak dveře, jimiž jsem ho spatřila s Melissanem, a konečně čítárnu… zastavila jsem se u karikatury Syndika, na niž jsme se dívali spolu první večer, ve čtvrtek 29. března — sotva deset dní! Zdálo se mi, že deset měsíců!
Paul Antonelli se žení s Ruskou.
Přichází Caracciolo a pak znovu Doenhoff, vracející se z paláce, kde byla slavnostní večeře pro sto třicet příborů. Král o mně mluvil a několikrát opakoval: „elle est excessivement jolie."
Na dostizích chytil prince za paži a prosil ho, aby mě Králi ukázal — a princ přišel s Doenhoffem takřka ke mně, pak se vrátil na tribunu; o tom jsem nic neříkala, protože toho dne jsem měla strach!
A pak do Opery. Poznávám Lardereia z velké dálky — přichází. Jsem mlčenlivá… Nasimoff je s námi. Larderei je červený — pro něho; pro jiného by to bylo bledé. Nasimoff se pouští do hovoru s maminkou a já mám to štěstí, že mohu dlouho a tiše mluvit s Lardereiem. O nicotných věcech, o karnevalu, o našich dopisech, o všem možném — ale bylo to okouzlující.
— Odjíždím teprve zítra večer, — řekl mi pak, — budete doma?
— Ano.
— Kdy?
— Jak vždy do pěti hodin.
— A… budete sama?
— Nemyslím, že ano — najdete nás pohromadě.
— Ne, takhle to nepotřebuji — potřebuji s vámi mluvit soukromě.
— Výborně… ale…
— Až vaše paní matka a slečna Dina půjdou nahoru na večeři, zdržte se o několik minut — a pak vám povím…
— Dobře.
— To vám snadno půjde, děláte to často. Nebo… víte, při procházce zůstáváte často čtvrt hodiny a i déle sama, a ostatní mezitím jdou na procházku na Chiaju.
— To je pravda.
— Nuže, udělejte to zítra takto — budu u svého okna a na okamžik k vám přijdu nahoru…
— Ano, dobře.
Campomarino, Santasiglia, Porcinari, Pascarola, Marini, Melissano zaplavují lóži — takže vůbec nevím, co se děje na jevišti.
Larderei je klidný a vážný — vede maminku, zatímco já odcházím s Pascarolou a Dina s Nasimoffem.
U dveří hotelu nacházíme Marcuarda. Povaha přímá, pevná, čestná. Mám ho nesmírně ráda — a pod dojmem Lardereia se dávám do dobírání si ho až do dvou hodin ráno. Je bledý, ubohý. Dina hraje krutou! Kam jdeme?
Ach! mon empereur, jak říká podnapilý Larderei.
Co mi chce říct? Je možné, že budu šťastná? Proč ne? Neodvažuji se nic myslet — bojím se to pokazit…
Ach! můj císaři… ne, to by bylo příliš krásné… usínám.

Poznámky

Pozn. překl.: Notre jour de Pâques — pravoslavné Velikonoce dle juliánského kalendáře; roku 1877 připadly na 8. dubna, shodou okolností tentýž den jako Velikonoce západní.
Pozn. překl.: Prêtre grec — pravoslavný kněz řeckého ritu; rodina Bashkirtsevových se hlásila k ruské pravoslavné církvi.
Pozn. překl.: Resta découvert — zůstat s nepokrytou hlavou před ženou byl v 19. stol. projev mimořádné dvorské úcty, zvláště od panovníka.
Pozn. překl.: Syndic — starosta či představený obce v italském (a jihofrancouzském) prostředí; pravděpodobně satirická karikatura místního hodnostáře vystavená v hotelovém salónu.
Pozn. překl.: Francouzsky: „Je nadmíru krásná." — Král Vittorio Emanuele II. na státní večeři pro 130 hostů.
Pozn. překl.: La Chiaja (dnes Riviera di Chiaia) — neapolské pobřežní nábřeží poblíž Villa Reale.
Pozn. překl.: Francouzsky: „Můj císaři!" — Lardereiovo podnapilé zvolání, jehož tón kolísá mezi výsměchem a náklonností.