Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 28. března 1877

Vstávám s téměř jistotou, že můj Bijou dnes nepřijede. Jsem indisponována — to mě dělá sklíčenou a tupou a podrážděnou vším. Přesto pokrok mé tváře pokračuje a prošla jsem se téměř hezká. Hamontoffovi jsou nesnesitelní! Madame ráno psala lístek a bylo nutno vyvést Olgu, která je tak hloupá. Jsem překvapena, kolik lidí zdravím na Promenádě.
Můj principino se stal mladým mužem! Kdybyste si dovedli představit tvář Melissana, smáli byste se šíleným smíchem jako já. Celá Neapol si toho všímá a škádlí ho kvůli tomu. Ubohák — je zábavný.
Uzenáři přijeli! Můj drahý Bijou nebude mít pokoj! Věděla jsem přece, že ani dnes nepřijede! To je špatné — porušuje pravidla nejjednodušší galanterie.
Měsíční svit, serenáda, balkón a... Melissano!
Z tohoto španělského zaneprázdnění mě vytrhuje návštěva Doenhoffa.
Ale co se to dovídám dnes večer!!
Pan hrabě je mrtev
Mironton, mironton, mirontaine
Pan hrabě je mrtev
Mrtev a pochován.
bis
Ne, to není to — je to ta prokletá Marlboroughova píseň, na niž jsem si zvykla zpívat a která si přeje, abych ji napsala!
Konečně — pan hrabě je ohlášen na zítřejší ráno v hotelu d'Angleterre — což je doplněk hotelu Louvre — protože u nás není místo! Pět osob, z nichž jedna je Bijou, bude ubytováno v hotelu d'Angleterre, ačkoliv požadovaly být zde.
Osud! Pan hrabě si objednal vůz, který pro něho pojede na nádraží. To je nové — dříve se procházel s kytarou s Righi. Máma a zvlášť Dina jsou jakoby uraženy za mě tím přesunem do jiného hotelu — a Dina má tu krajní laskavost říct tuto větu:
— Kdyby byl chtěl, mohl tu místo najít — ale chce být volný...
V čem a od čeho! To je opravdu dávat lidi do nesnesitelných situací a naprosto jim mást hlavu. Člověk to vidí jako urážky, chlady, jako... co já vím!
Ach, mohu říct, že jsem měla neklidný den — stoupala jsem a klesala desetkrát; moje indispozice mě dělala citlivější k sebemenším věcem — zoufala jsem si, třásla jsem se pro sebemenší slova.
Teď je to skončeno — uklidnila jsem svou ješitnost zraněnou tou věcí. Ale jsem podrážděná — cítím, že píši odporně a s nároky.
Bijou konečně přijede! A tato radost je pokazena — nejdříve příliš dlouhým čekáním, pak posledním dopisem — a nakonec tím hotelem d'Angleterre, který je od našeho oddělen dvěma domy!
Vše musí být pro mě pokazeno — a nikdy si na to nezvyknu; je to tak smutné.
Jedna kniha mi obrátila myšlenky, vzbudila mě. Byla jsem připravena usnout v Itálii — teď chci do Paříže.
Baron a baronka Formosovi přišli k nám první. Máma je poznala na Skatingu prostřednictvím Fabbricatorových.
S krutou závistí vidím na hotelovém tablau vizitky neapolské aristokracie vedle jména jedné rakouské hraběnky! Každý den vidím nové přibývat! Ale díky Bohu dokáži dusit staré bouře.
Mám tolik říct a nevím jak.

Poznámky

Pozn. překl.: „Les charcutiers" (uzenáři) — Mariino hanlivé označení pro Němce (Doenhoffova skupina). Narážka na německou oblibu uzenin. ↩
Pozn. překl.: Marie zpívá melodii písně „Marlborough s'en va-t-en guerre" (Marlborough táhne do války), v níž oznamují smrt hrdiny. Místo Marlborough dosazuje „pana hraběte". Píseň je starý francouzský žert o vojáckém hrdinovi — melodii použil Mozart i Beethoven. ↩