Středa 21. března 1877

Rosalie mě budí dopisem. Přečtěte si ho. Udělal mi méně radosti než první — protože jsem ho chtěla včera.
Učitel mandolíny mi sděluje nové podrobnosti. Markýz Niccolini byl také lehce raněn — ale je nejlepším šermířem na šavle ve Florencii.
Larderel napsal výboru dostihů, že přihlašuje koně. Pak přichází Mme Hamontoffová, pak Bikowsky.
A pak jdu navštívit slečny Fabbricatorovy, které jsou nastydlé.
A pak... Sedím hodinu nad těmi pár řádky — již několik dní mi trvá věčnost napsat jednu nebo dvě ubohé stránky. Jsem líná a nic mě nezajímá.
Larderel se bil 3. března. Poslal své koně do Palerma a vyhrál všechny ceny.
Teta píše, ať se mám před Larderelem na pozoru: „To není muž, to je darebák. Jak ho můžete brát vážně?“
Zítra pošlu odpověď do Florencie: je to čtvercový list skoro celý zakrytý napůl opadanou růží ryšavě rudé barvy, na níž leží vizitka s přehnutým rohem. To všechno je ovšem namalované. A právě na té vizitce stojí tato slova:
— „Myslím, že ta od šavle. Protože ta od květiny vám nezabránila odjet, kdežto ta druhá vás ještě zdržuje. Ale ke spravedlivému posouzení je třeba času.
Violette neodpouští tak snadno, jak si zřejmě myslíte, ale je velkomyslná, když se někdo kaje.
Kajete se?“
Raději bych byla napsala prostě tohle: Odpovím vám v Neapoli — jenže on může zůstat ve Florencii ještě dva dny, a po ty bych nedostávala dopisy; svůj dopis vložím na noc do obálky plné čerstvých fialek, aby jimi voněl; ale protože se zlobím, nemohu mu poslat květiny jako ve všech lístcích, které předcházely tomu s lehkovážnou.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále „Lisez-là“ – drobná mluvnická chyba (správně „Lisez-la“). ↩