Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 17. března 1877

Dopis odešel v sedm hodin večer do Florencie.
Zůstávám doma a maluji karikatury Melissana, který má laskavost pózovat před mým oknem — a jiné. Pak přichází Rosalie, klekne si vedle stojanu a začíná jeden z těch rozhovorů, které tak miluji.
— Nic platné — pana hraběte zbožňuji od té doby, co psal levou rukou — a protože teď vidím, že to vše je pravda, řeknu vám to vše vážně: já o panu hraběti vím víc, než si myslíte.
Tvář i tón byly plné tajuplných odhalení.
— Rosalie, Rosalie — jen mluvte.
— Nu, je to vše, co jsem vám už říkala se smíchem — jenže je to velmi vážné.
— A kdo vám to řekl?
— Malý Charles jako vždy — jenže je to vážné a dopis to dobře dokazuje.
[Na příč stránky: Malý Charles je tučný padesátník.]
— Co?
— Ale že pan hrabě záleží na slečně — a že celá ta záležitost s Madame Šelmou a tím soubojem — to vše bylo kvůli vám...
— Protože malý Charles mi řekl, že pan hrabě jel do Florencie právě proto — a pak je to jasné: chtěl ji opustit — a celá ta záležitost je kvůli vám.
A ještě mnohé jiné věci od malého Charlese o panu hraběti, které mi jediná skromnost brání zapsat — ale jež se shrnují do tohoto závěrečného výroku Rosalie:
— A čestné slovo — pan hrabě se mýlí, protože vy si z něho děláte legraci a ani Madame, ani Madame vaše teta ho nikdy nepřijmou.
Ty iluze jí neberu — lichotí mi.
— A, dodává dívka, teď vám řeknu, co je špatného...
— Špatného?
— Ano — po tom příjemném.
— Nu?
— Nevím jak, ale asi vás viděli klíčovou dírkou, jak si hrajete — a pan hrabě řekl, že jste lehkovážná...
— Ano, to jsem již slyšela.
Ach — to si o mně tedy myslí... pěkně!
Nechávám své dámy jít bez mne do divadla, kde se sejdou s Rusy, a zůstávám s Rosalií. To okouzlující, co mi řekla, mě opravňuje vzít nový malovaný arch a svým perem vtisknout následující poselství:
— „Právě byl učiněn objev, jenž si vynucuje tyto řádky:
K čemu psát levou rukou osobě, o níž bylo prohlášeno, že je lehkovážná, a to natolik, aby se to říkalo... víte komu.
Tím hůř pro vaši ješitnost, měl-li jste špatný vkus věřit, že člověk je vždy takový, jakou lehkovážnost si dovolil být s vámi a pro vás!
Violette rmoutící se, nedoceněná a uražená."
Tento dopis silně schvaluji. Dříve jsem raději procházela za cokoli, jen abych nebyla podezřívána, že někomu přeji. Teď je to jinak.
A pak — jsem opravdu uražena.
A dnes večer mám pod svým oknem dva krásné Neapolitány, kteří se procházejí záhadným vzezřením a rozvinují kapesníky — to má zde velký význam. Vše doprovázeno serenádou, kolem níž se brzy shromažďuje „soustředěný" dav zvědavců...
[Na] balkóně — žena, lampa, serenáda, hvězdy...