Sobota 10. března 1877

Byla jsem na lovu s otcem a zastřelila jsem holuba, ale když jsem ho zastřelila, zjistila jsem, že je jen raněný a že to není holub, i když tak vypadal, nýbrž Larderel. Dovedete si představit, jak jsem byla zmatená — zavolala jsem lékaře, který mi slíbil uzdravení, načež jsem šla hodit kusy ledu do kotlíku s vroucí vodou. Takový sen dokazuje, že chodím spát, když slušní lidé vstávají.
Walitský na mou žádost navštívil věštce, za nímž běhá celé Nice a jenž věští z roztaveného vosku litého do vody. Zde je výsledek:
„Osoba, pro niž jste přišla, je daleko, v horské zemi. Nosí výstřední úbory. Ať se varuje tmavovlasého muže, jenž nikdy neopustí svou první lásku.“
Na to napůl pro smích, napůl vážně píši hanlivý dopis tomu proklatému doktorovi a pouštím se do těchto řádků, abych si napravila náladu, jež je po tom proroctví Bůh ví v jakém stavu. Byla bych schopna vdát se za jiného jen proto, abych ho té ženě mohla silou vzít zpět.
Jsem tak dychtivá po všem, tak marnivá, tak žoldácká, tak nízká, tak závistivá, že jsem v den, kdy Borghese šel na svou schůzku, žárlila na tu ženu — já, která jsem neviděla ani prince, ani ji. Ponaučení pro ty, kdo věřili, že jsem na Audiffreta žárlila z lásky.
„Jenž nikdy neopustí svou první lásku“ — nemusí to být Larderel; může to být jiný tmavovlasý muž, jehož první láskou jsem možná já, a proto se musím mít na pozoru... Dá se to interpretovat mnoha způsoby — staré věštby nás na tyto úskoky navykly.
V takovém dešti nemá člověk na nic chuť — je to dobré, ale otupující.
Dnes večer se otevírá Teatro del Fondo — dávají „Sapho“. Jdeme tam ve dvou lóžích s Hamontoffovými, Fabbricatorovými a Nasimoffem. Rozkošný večer, který trávím kýcháním, kašláním a smrkáním, zatímco Merisano s oběma lokty pevně opřenými o okraj lóže a lorňonem namířeným na mě se nepohne, leda aby občas pronesl zvolání svému společníkovi. Antonelliho hra byla proti tomu pouhý žert — takže třetí Ruffo, Muliterno, Massimo a chimérický Borghese vypadali, jako by se odvraceli, a bez Merisana by je bylo možno pokládat za lidi, kteří se dívají na vás.
napříč stránkou
To byl skutečný Borghese.
A při odchodu a všude. A pak jiné italské historky: nějaký kníže nás prý sledoval v kočáře a pak se kdosi v hotelu vyptával, kdo jsme a koho známe. Ta historka je z předevčírka a mám ji od Rosalie. Naše šaty a náš opulentní způsob vystupování budí respekt — bez toho by si v Neapoli takto nepočínali; posílají vizitky — apropos vizitky: dostaly jsme vizitky markýze de Santasiglia — tedy posílají vizitky, nebo s vámi mluví na ulici, a přitom jsou přesvědčeni, že jste slušné dámy.
Země podvodníků.

Poznámky

Pozn. překl.: Teatro del Fondo — neapolské operní divadlo. ↩
Pozn. překl.: „Sapho“ — opera o řecké básnířce Sapfó; v neapolském divadle to mohla být Paciniho Saffo (Neapol, Teatro San Carlo, 1840), častý kus italského repertoáru, nebo Gounodova Sapho (Paříž, 1851). Inscenace nebyla ověřena. ↩