Neděle 11. března 1877

Uprostřed kytice kýchání, kašle a rýmových slz dostáváme dopis od Walitského, v němž píše, že je tu další věštec a ptá se, zda se s ním chci poradit. Teta zároveň píše, že v Nice žádní takoví věštci nejsou a nikdy nebyli, a že Walitský lže. Ten ďábel si ze mě tropil blázny — ale tím lépe; proroctví mě nepotěšilo.
Paní Hamontoffová přišla s dcerou — Olgu (dceru) jsme si u sebe nechaly až do večera. Je na konzervatoři a je to pravá umělkyně v zárodku — uvolněné a přátelské způsoby dívčátka z divadla nebo ruského ústavu, jen bez jisté zdrženlivosti, ale milá.
Jsem tak nemocná — nos, hrudník a hrdlo — že volají lékaře, a protože je to pro mě vše nové, obklopuji se tuctem lahviček a vypíjím z nich, co jen mohu.
A pak nastane scéna — znáte to mámino nádherné a nenapodobitelné umění rozběsnit mě — a pak Dina!
Schovávám se u sebe, nemocná! Chodí za mnou dotírat až do pokoje a pak přes dveře:
„Marie, jdeš?“ — nebo:
„Schovala se.“
Ó nedostatku taktu, ó tuposti! Ó nešetrnosti! Ó protivnosti!
Ó Larderel.
(Prodloužené kýchání)