Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 9. března 1877

Zdál se mi Gaston de Larderei, jeho žena a Bijou. Po tolika deštích jsem se pobavila tím, že jsem opět viděla tváře z promenády — několik se jich o mne velmi zajímá. Nemyslím tím obyčejné čumily, kteří se dívají na každého.
Jeden mladý princ sedmnácti až osmnácti let mě baví — bude krásný jako anděl, a jeho mrzutý ret mu dodává přechodný výraz, který se líbí. Zpozoroval, že se jím zabýváme, a pózoval se zcela mladistvým půvabem, jenž byl právě proto rozkošný.
[Napříč stránkou. Bratři se procházejí s knězem, matka zvlášť, on zvlášť — tři spřežení jsou velmi krásná. Nemá tu odpudivou vyhublost dětí jeho věku — to mu dodává velmi přitažlivý výraz.]
Ale přála jsem si úlovek přes třicet let — a dostala jsem ho dokonce přes čtyřicet. Je to lichotivé, ale... fuj. Jsem jako ženy pětatřicetileté — miluji muže dvaadvacetileté.
Fabbricatorovi přišli večer a šli jsme na Skating, kde jsou hry každý pátek.
Šaty mi seděly zvlášť dobře a zvýrazňovaly neobyčejnou plnost mých tvarů (nevěřte prosím, že mám hory na hrudi — ani zdaleka); krajka splývala přes rukavice a vše mi konečně vyhovovalo — což mě učinilo vlídnou a klidnou. Vzala jsem Rosalii, abych si ověřila totožnost neviditelného. Ten rod nočních ptáků jako Antonelli. Nepřišel — zato přišlo jich dost jiných a zvláště můj důstojník, který má znepokojující oči; znáte tu neapolskou výraznost, s jakou dávají najevo dojem z toho, co spatří — cestou jsem toho leccos zaslechla, ale ostatně je hloupé to říkat.
Ach, kdyby tu byl Larderei... zatím dělám, co mohu — bruslím se synem markýze de Santasiglia, jemuž mě představili a který je blonďavý, poset žlutými skvrnami a [Škrtnuto: hloupý] mladý. Závody pánů byly zvláště příjemné, protože Massimo a další nám nepřímo a diskrétně prokazovali lichotivé zdvořilosti; startovní čára stála před námi a ta masa kalhot nám brala výhled na dráhu, a tak tito páni — v čele Massimo — skupinu odtlačili dozadu, a jakmile se někdo přibližoval, prosil ho velmi výmluvnými posunky, aby ustoupil, a naznačoval nás očima, ba i hlasem — s veškerou italskou úctou, jako by podívaná byla jedině pro nás, jako by nebylo jiných dám, jimž pro nás nebo pro lepší pohled na nás zakrývali výhled.
Co se důstojníka týče — vím, že jsem na něj udělala buď hrozný, nebo uchvacující dojem; je to bytost hluboká a tichá, ale vzácné krásy, přestože na něm není nic zvláště vznešeného; nedovedu si ho představit bez vojenské čapky. Myslím, že to byl ten, který byl přítomen Alexandrovu odjezdu — štíhlý, tmavý, oslnivé pleti a oči téměř tak zahalené jako oči kardinálova syna, ale upřímnější.
V Neapoli jsem odsouzena, myslím, vést život ryby — nebo spíše, jak se v Rusku říká: „ani maso, ani ryba."
Jsem spokojená se vším, krom mého Lardereiho, jenž na mě zapomněl. Pan kočí říkal, že se nevrátí dříve než za měsíc, kdežto pan hrabě říkal, že za deset dní. A pak ještě nikdo neví, co řekla Madame Šelma — víme a Antonelli mi řekl, že pan hrabě byl jen sluhou pana kočího a když pan hrabě říkával:
— Zítra jedu do Florencie — pan kočí mu odpovídal:
— Jedete do Florencie? No, já zůstanu tady.
A zůstával. Co se Madame Šelmy týče — ta ho téměř bila, tento předmět zbožňování mého srdce. Chtěla bych ho vidět v batistové košili s krajkovým žabó a v černém sametovém županu — z toho by člověk ztratil hlavu.
Pojďme o tom snít — chtěla bych o něm ještě dnes v noci snít jako obě předchozí noci.
Můj psací stůl, stoly a koberec jsou posety útržky papíru, na nichž se snažím zachytit rysy a šílený výraz mého milovaného.
Tyto rysy mají pozoruhodnou podobnost s rysy princezny Markéty.