Čtvrtek 8. března 1877

Zůstávala jsem v pokoji a zatímco máma s Dinou byly u Fabbricatorových, nechávala jsem si Rosalii vyprávět, jak Charles, pan kočí, jí pověděl o mém omylu s dveřmi a navíc vylíčil strach, který jsem prý mívala. Pak jsem jí totéž vyprávěla já a ona mi to opakovala s obměnami. Tak jsem dospěla k tomu, že ho vidím se zavřenýma očima — a následně ho zbožňuji. Minulou noc se mi o něm zdálo; dosáhl pověsti legendy.
Nesmím se nechávat strhnout a dopouštět si milostné záležitosti dříve, než dosáhnu, kam chci — ledaže by mi k tomu sloužily.
Máma mě přivedla do zuřivosti, která se proměnila ve mdlobný záchvat hněvu, když mi říkala nesmysly. Jenom ona na světě umí tak rozběsnit — nemyslí to, co říká, ale říká to... čert ví proč! Co bylo nejhorší — tvrdila, že bych udělala velmi dobře, kdybych přijala pana Janvier de la Mottea, a když jsem řekla, že mi to nestačí a že by mi ponechal sotva deset tisíc franků ročně, odpověděla, že to je více než dost na mé šaty, na společenský život, na přijímání hostů a na to, abych zářila.
Jediné slovo vám vysvětlí, proč jsem oněměla netrpělivostí a hněvem:
Nejsem-li vdaná a chodím-li jen do divadla, utrácím více než deset tisíc franků.