Středa 7. března 1877

Dnes ráno mě probudili v sedm hodin. Borghese měl jít na schůzku se společenskou dámou za městem a já jsem chtěla vyjít ve stejnou dobu, abych ho viděla. Ale odešel v půl sedmé — když sluha vstoupil do jeho pokoje v šest hodin, byl již na nohou.
S dámou ze společnosti — to je okouzlující — a Larderei, který mohl... ponižuje se s Madame Šelmou a klaní se před Panem kočím.
Poprvé od dob Pelikána jsem se prošla pěšky a potkavše Hamontoffovy, šly jsme se podívat do malířského ateliéru — máma, já a Hamontoffovi.
Přicházejí finanční komplikace kvůli bedně, která mi přijíždí z Paříže! To je nejodpornější! Protože se máma stěžuje. Stížnosti jen vše rozjitří — zaplatí se a zapomene a vše je dobré. Vím dobře, že jsme na suchu, ale stává se to tak často a je to tak samozřejmé a člověk tak dobře ví, že jde jen o otázku času, že naříkat je opravdu hloupé.
Slečny Fabbricatorovy byly u nás.
Dnes večer na prvním představení „Aidy" jsem se poprvé ukázala s výstřihem — v šatech z bílé siciliánu, se živůtkem šněrovaným vpředu, do špičky. Lorňony pracovaly v pozoruhodném souladu až do konce večera. Přesto jsem se nudila — navzdory Nasimoffovi, jenž je opicí ošklivosti a andělem dobroty.
V přízemí jsem uhodla dona Giovanniho Borghese, obviněného z toho, že je hezčí než Larderei.
Obvinění málo opodstatněné — vždyť tento Říman má typ svého města: vlasy přespříliš černé, rozdělené na týlu pěšinkou sahající k čelu, kde vlasy tvoří dva zuby poté, co nejprve mírně naduřely na temeni hlavy. Nos dlouhý a obezřetný, aniž by byl vznešený; oči hledící dolů, ne příliš velké; černý kartáčový knír; tmavý bod mezi rtem a bradou; nádherné ruce jako Pizzardi; vysoký; chůze pomalá a falešná; zkrátka — Antonelli ve velkém, v tvrdším provedení, a tedy i ošklivější, neboť hlavním půvabem Antonelliho byl výraz skoro ženské unavenosti. A pak ta malá ústa s tenkými a pozoruhodně svěžími rty, ačkoli jsou jen růžové.
Je to věčná vzpomínka — zahanbující a žhavá. Proč? Protože dokud je člověk dívka, nikdy neví, zda miluje, či zda... je to cynické, ale pravdivé.

Poznámky

Pozn. překl.: „Aida" — opera Giuseppeho Verdiho z roku 1871.