Pondělí 5. března 1877

Hrozné počasí, smutná nálada. Larderei nepřijíždí a Borghese se skrývá!
Paní Hamontoffová nás navštívila s dcerou — dlouhou návštěvou.
Máma se necítí dobře — objednáváme večeři k nám, vstoupí sluha.
— Ale, říkám mu mimojiné, vašeho prince Borghese není nikdy vidět — a přece ho velmi toužím spatřit.
— Dnes večer bude večeřet u společného stolu.
Nevím jak, ale za čtyři minuty jsem měla učesáno, oblečeno, a stoupala jsem nahoru poté, co jsem naplácala Rosalii, která se svíjela smíchy.
Přijdu zadýchaná ke stolu, hledám... nic! Nadšená, že mohu utéct, potkávám na schodišti Rosalii.
— Je doma!
— Jak to?
— Dostal u stolu zprávu a nyní se obléká — pojďte rychle.
Oblékám kožich a číhám v úzké tmavé chodbičce ústící na velkou chodbu naproti dveřím toho tvora, jenž je tak těžko k vidění.
Třásla jsem se, jako by šlo o přistižení nevěrného manžela; čas mi připadal tak dlouhý v té černé místůstce se dvěma východy, kde jsem každou chvílí mohla být přistižena personálem hotelu.
Počítala jsem sekundy, Rosalie hlídkovala; najednou se dveře otevřou — je to ten sluha, jenž nese přikrývku do kočáru pro jeho Výsost; nevěděla jsem kam se dát strachem; zdálo se, že to nikdy neskončí; trochu stranou je jiná chodba rovnoběžná s mou, takže jsme se musely setkat na odpočívadle kuchyňského schodiště, přes které vždy prochází místo přes hlavní, na němž je náš pokoj.
Začínala jsem si myslet, že ulehl jako včera, když konečně se dveře otevřou — slyším hlas — a Rosalie mi ukáže schodiště; utíkám... Ale ach, čert mu napovídá jít po hlavním schodišti; sestupuji tak rychle, jak mi mé pantoflíčky dovolují, vybíhám na ulici, abych vešla hlavním vchodem, kudy měl vyjít. U vchodu stojí landau — jeho — vrhám se vpřed; z ničeho nic vyjede fiakr a přetne mi cestu, odhodí mě ke zdi, o niž se opírám, ohrožena koly, jež mi málem rozdrtí nohy; vrátný křičí na kočího, který couvá, jede vpřed, vytlačuje portýra, jenž marně hledá průchod.
Rosalie mě táhne za ruku — vidím hromadu lidí, kteří se tlačí; hledám prince, ale nelze déle stát venku bez důvodu.
— Pánbůh, říkám si, abych zachovala tvář před sluhy — ze mše už se prostě přijít nedá!
Kostel leží mezi dvěma vchody do hotelu. A procházím kolem, rozhodnuta vidět toho rara avis jindy.
— Tak tedy, slečno! praví Rosalie.
— Tak tedy — je to vaše vina!
— Ale vy jste ho viděla!
— Ale ne.
— Cože? Vzala jsem vás za ruku a říkala: projděte, slečno — právě ve chvíli, kdy vrátný pomáhal princi nastupovat do kočáru!
— Byl tam.
— Na dva kroky od vás.
— Co to říkáte!
— Ale zastavila jste se tam — myslela jsem, že ho pozorujete!
— Ach, Pánbůh, Pánbůh!
— Mámo, říkám při vstupu do salonu, věřím v Osud.
Výsledkem je, že místo abych čekala půl hodiny jako dnes večer, budu zítra čekat hodinu. To mě přinutí být ještě houževnatější!
Ach, Larderei.
Dnes večer mi Altamura přivedl učitele mandolíny a já jsem začala. Bude to velmi poetické — budu moci chodit zpívat serenády pod okny mladých mužů. Ne, to je žalostný žánr.
Ale co říkáte na dnešní večer s Borghesem! Kdybych aspoň věděla, jaký je.
Stávám se fatalistkou — je to jediný způsob, jak se o nic nestarat.

Poznámky

Pozn. překl.: Latinsky: „rara avis" — vzácný pták; výjimečná, těžko dostupná osoba (z Juvenalovy satiry).