Pondělí 26. února 1877

Protože Larderel stále nepřijíždí, dál podnikám občasné výlety.
Po návštěvě Doenhoffa, jenž se choval velmi slušně, jdeme do San Martina. Je to starý klášter. [Zrušeno 5 řádků]
A nic tak okouzlujícího jsem ještě neviděla. Muzea člověka mrazí, to v San Martinu baví a přitahuje. Starý kočár syndika a galéra Karla III. mě nadchly. A ty chodby s mozaikovými podlahami a stropy s grandiózními římsami, kostel a kaple — to je něco obdivuhodného; nejsou příliš veliké, a tak lze vychutnat detaily.
Ta směsice lesklých mramorů, drahokamů, mozaik v každém koutě, shora dolů, na stropě i na parketách. Myslím, že jsem neviděla mnoho pozoruhodných pláten — ano, ty od Guida Reniho a Spagnaletta.
Trpělivá díla Fra Buonaventury. Staré porcelány z Capo di Monte. Portréty na hedvábí a obraz na skle zobrazující epizodu s Putifarovou ženou, pojaté s komickou věrností. Mramorové nádvoří se šedesáti sloupy je vzácně krásné. Průvodce nám říká, že zbývá jen pět mnichů — tři bratři a dva laici — kteří bydlí kdesi nahoře v opuštěném křídle.
škrtnuto[Zrušeno 8 řádků]
na okraji
Všimněte si a zapamatujte si.
Vystupujeme do jakési věže se dvěma balkony visícími nad ostatními výšinami, které vypadají jako propasti — výhled odtud je nádherný až k závrati. Vidíme hory, města, roviny [Zrušená slova] a Neapol přes jakýsi modrý opar, jenž není ničím jiným než dálkou.
„Co se to dnes v Neapoli děje?“ ptám se a napínám sluch.
„Ale nic — to je neapolský lid,“ odpověděl s úsměvem průvodce.
„Je to tak vždy?“
„Vždy.“
Z toho shluku střech stoupal křik, nepřetržitý ryk, jako výbuchy hlasů bez ustání — o čemž si ve městě samém nelze udělat představu. Nahání to člověku opravdu jakousi hrůzu a v tom hluku, který stoupá spolu s modrým oparem, člověk podivně pocítí, jak vysoko je, až se mu zatočí hlava.
Tyto mramorové kaple mě uchvátily. Země, jež vlastní to, co Itálie, je nejbohatší zemí světa. Srovnávám Itálii se zbytkem světa jako nádherný obraz s vápnem obílenou zdí.
Jak jsem si jen loni troufala soudit Neapol! Copak jsem vůbec něco viděla!
škrtnuto[Zrušen 1 řádek]
Celá cesta ze San Martina a sestup přes Pausilippo nabízejí ohromující krásy. A ta rozptýlená města, to moře, Vesuv a nebe, a grotta di Pozzuoli, jež se rýsuje jako ústí děla! Člověk z toho ztrácí hlavu.
Víte co? Hrabata Merjeewsky otec a syn jsou v Nice; otec řekl mé tetě, že přijel z Ruska jen proto, aby syna oženil se mnou. Ubozí lidé! jak říká Larderel. Fuj!
Večer přišel Doenhoff. Mám volnější hlavu a pomalu se vracím k rozumu — jenže Larderelův šílený výraz mě opět přivádí k šílenství. Znovu si čtu zápisky z cesty do Florencie, pak nám Dina (Doenhoff odešel) předvádí Merisana: v kalhotách, s mým jezdeckým kloboukem na hlavě, s košťaty od krbu místo hole a s Altamurovou vizitkou jako doutníkem.
Napodobuje ho dokonale — smály jsme se tak!

Poznámky

Pozn. překl.: „Fra“ — italský titul pro bratra řeholníka. ↩
Pozn. překl.: Putifarova žena — biblická postava z Genesis 39, která se pokoušela svést Josefa. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Povero gente!“ — výkřik politování či pohrdání. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „riding-hot“ (tak v textu, [sic]; Mariino zkomolení výrazu „riding hat“, jezdecký klobouk). ↩