Úterý 27. února 1877

Pan Nasimoff strávil u nás přes hodinu — upozornili ho, pokud jde o Tolstoyovy, kteří jsou tady; zná nás šest let; je to milý a dobrý člověk. Nanejvýš zábavně vylíčil manévry neapolských šlechticů, které ostatně každý den sledujeme pod okny — dvacet jich tam bývá, někdy i víc.
„Mají vždy kapesník v ruce, ale smrkají jen po rusku... takhle!“
Je nám k službám a udělá vše, aby nás pobavil — dělá to pro všechny Rusy; jenomže tito Rusové do neapolské společnosti nechodí.
„Jen čas, dámy, a vše se urovná!“
Říká spoustu věcí, které mě povzbuzují, lituje, že jsme přijely tak pozdě — byl by mohl mít pozvánky na velké bály a ještě na spoustu věcí; zkrátka nás do všeho zasvětí; už skoro nejsem šílená a když po něm přišel Doenhoff, cítila jsem se velmi nenuceně; hrála jsem karty s jeho pruskou Excelencí a darovala jsem mu krásnou psací složku ze Sorrenta, která se mu líbila — za tento dárek dostávám polibek na každou ruku.
A večer jsem byla převlečená za bílého mnicha — s bílou almužničkou se zlatými sfingami, bílými šňůrami, růženci, kápí a tak dále; Doenhoff, při vší své tloušťce, se navlékl do mého hnědého kapucínského hábitu a vyšli jsme do předsíně zavěšeni do sebe, s kápěmi až na špičku nosu. Když sluhové spatřili hofmaršálka J.V. v tomto převleku, nejprve se rozesmáli a nakonec se uklonili. Na to nikdy nezapomenu. Smáli jsme se tak!
Dopis od Fostera.
Krásná Rosine, hraběnka Mirafiore, králova manželka, chce prý víc než kdy jindy být prohlášena královnou. To by bylo krásné pro Larderela, kterého zbožňuji! A pak, jaký kousek by to byl na Markétu! Tato princezna bude největší, nejzbožňovanější, nejopěvovanější královnou. A tak… jí závidím. Chtěla bych být její favoritkou. Ne...
Ach, jak miluji Larderela — půjdu spát a budu na něj myslet.
Včera ráno přišel Doenhoff říct mámě, že by bylo lepší nejezdit na koni s Altamurou. Informoval se přímo u syndika. Altamura je burzián — velmi čestný, ale ve velkém světě ho nepřijímají.
„Proto,“ říká hrabě, „je lépe ji s ním nenechat jezdit na koni — hned se bude říkat, že se jí dvoří; jiná by prošla nepovšimnuta, ale slečna je natolik nápadná svou krásou, že se toho při takové zámince hned chytí. Každý jí skládá poklony, kníže říká tolik věcí.“
Pojďme spát a snít o Larderelovi, jenž mi vzal všechny myšlenky, kterého miluji a který nepřichází...
Kdy přijdete, Bijou? Miluji vás.

Poznámky

Pozn. překl.: J.V. — Jeho Výsost (Son Altesse); titul vztahující se k pruskému princi. ↩