Neděle 25. února 1877

Vyšla jsem ven s mámou, pak jsem ji nechala jít s Dinou a zůstala jsem doma, utrápená!!
Doenhoff přišel na několik minut, složil mi několik komplimentů o mé osobě a políbil mi ruku. po jedné (nečitelné). Jeho pruské dvornosti jsou těžkopádné; když chce Němec být galantní, stává se netaktním. Nemyslím tím zrovna Doenhoffa — znal mě jako dítě a nelze ho považovat za pouhého známého.
Ale to stačilo, aby mě zamrazilo hrůzou.
Ach, jak je to příšerné!
Byla jsem dítě, když jsem poznala Doenhoffa, a nebyla jsem ještě bláznivá, takže jsem se přizpůsobila jeho způsobům; nyní v každém slově vidím pohrdání, jakési opovržení. Říká, že mám hezkou postavu — to není taktní. Jsem od přírody přecitlivělá a i když neumím převést na papír nejmenší nuance, žádná mi neujde a sebemenší věci, kterým jen trochu chybí nejhlubší úcta, mě urážejí a zraňují. Posuďte tedy, jaké to je nyní, kdy mám tu proklatou myšlenku!
Po dlouhé omračující procházce po Chiaji, během níž jsem dobrořečila princezně Muliterno za její bílé šaty, jdeme do San Carla. „Moc osudu“. Velký úspěch Merisana, který opouští balet v nejkrásnějším místě, jen aby nás viděl odcházet. Dnes večer jsem byla vskutku velmi přitažlivá, což mě samotnou překvapuje.
Doenhoff přišel do lóže po velké večeři u prince. Doenhoff byl velmi opilý — jinak si neumím vysvětlit, co řekl, když jsem hovořila o divadle.
„Kdyby vám praskla blůzka, co by se stalo?“
Pokračovala jsem v načaté větě o lóžích pařížské Opery, a protože máma, kterou bolela hlava, se chystala vysvětlovat něco o mém živůtku — což by byla nehoráznost — přísně jsem ji přerušila:
„Ale ne,“ pravím, „copak se o takových věcech mluví?“ A mluvila jsem dál o pařížské Opeře.
Ano, byl opilý, vždyť se potácel a brzy odešel s ostatními uzenáři. K nezaplacení bylo, když řekl: „jak oškliví jsou ti italští páni!“
Larderel! Nevím, zda ho miluji, vím jen, že jsem smutná a čekám na něj jako na Mesiáše. Zítra to bude čtrnáct dní, zítra jsou jeho jmeniny — svátek svatého Alexandra. Na schůzku nepřichází včas.
Vážně či v žertu — vše se obrací proti mně, a tak jsem skleslá a moje malomyslnost mi bere i chuť naříkat.
Jsem v pokušení přestat psát — k čemu zaznamenávat bídu?
Ach, Larderel — kdyby přišel, na všechno bych zapomněla! Jsem mu u nohou, jak proto, že se mi líbí, tak proto, že jsem nejnešťastnějším tvorem Božím a ten, kdo mě zvedne, bude příliš dobrý!
Ach, Larderel... nechtěla jsem ho brát vážně, tragédie mě unavila, ale zvykla jsem si na něj.
Dnes ráno jsem si myslela, že ho vidím na ulici, a srdce se mi obrátilo a vehnalo mi všechnu krev do tváře.
Jsem zdrcena! Netroufám si říct, že ho miluji — zdá se mi, že jsem ho nehodna a že by mi za mou vášeň vmetl urážku.
Ale co se stalo? Co se to ze mě stalo?
Bože, dej, ať je to jen bláznovství.

Poznámky

Pozn. překl.: Opera Giuseppeho Verdiho z roku 1862. ↩