Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 13. února 1877

Zdá se mi, že jsem to vše snila.
Začínám se znovu nenávidět — a věřit, že nás považují za hromadu dobrodružek.
Když o muži nemluvím — přestala jsem na něho myslet. Říkám to proto, abyste si nepředstavovali — přečtouce si, co jsem říkala o Překvapujícím a Pietrovi — že to trvá ještě. Když to přijde, řeknu to.
Larderei nečekal, že mě uvidí na nádraží — a měl mé uvadlé fialky v knoflíkové dírce. To je příjemné překvapení — pro mě.
Antonellimu jsem zpočátku — a i potom — předpověděla, že zemře za rok a dva měsíce. Lhůta vyprší…. Nezlobím se na to.
Vstala jsem ve dvě hodiny odpoledne — a vlekla se od židle k lenošce až do večera.
A večer místo abych šla vidět průvody, osvětlení, ohně, hudbu — mluvím o Lardereiovi při poslechu serenády.
Rosalie přichází vyprávět, že kočí dostal depeši — že pan hrabě je ve Florencii — a spoustu věcí ohledně koní. A hlavně… Ach! To skutečně těší — vězte tedy, že od prvního večera našeho příjezdu věděl, že jsme jeho sousedky — a důkazem je, že trávil hodiny na kolenou s okem přilepeným ke klíčové dírce — a když bylo třeba provést toaletu, postavil tam svého kočího.
– Charlesi, dívejte se a říkejte, co se dělá.
Charles popisoval tyto scény Rosalii s gesty — a Rosalie mi je přichází předvést znovu.
– A kočí mi říká: Ach! Pane — byl jako šílený — vrátil se, hodil klobouk — a šel tam padnout na kolena, takto — a pak říkal, že ta slečna je tak hezká — a pak nakonec — a víte, slečno, říká:
– Kdo?
– Pan hrabě tedy — říká, že by si vás chtěl vzít za ženu — říkal, že kočí by si vzal mě… a z něho by udělal svého správce — a mluvili o penězích — a pak přirozeně jsem řekla spoustu věcí. A pak kočí říkal, že hrabě aby dával vědět, že je tady, křičel: dejte mi to nebo to — když nic nepotřeboval — a že byl vždy na kolenou před dveřmi — a pak říkal, že nezůstane dlouho — že se vrátí do Neapole, protože je celý takový.
Nechávala jsem to dvacetkrát zopakovat. Dívka se smála — zřejmě kočí to vypravoval tak zábavně.
– Ach! Poslouchejte, slečno — křičela Rosalie — od prvního večera, jak jsme přijeli.
Tedy on začal!
– A pak, pokračovala Rosalie — když večer maškarního bálu jste dala závěs — byl tam takto zuřivý — ještě chvíli a žádal by, aby ten závěs sejmuli. Ale slečno — smála jsem se — neboť jsem myslela na vás, že jste koukala také — jen vy jste začala nedávno — předtím jste nevěděla, že tam je.
Chápete, že mám dost, o čem mluvit až do jedenácti.
Jsou dvě věci, na které nikdy nezapomenu — kostým Apollóna Belvedérského — a rozkošné váhání před vagonem.
Byl tam uprostřed oddílu — nevěda, zda jsou dvě místa nebo tři — jednou nohou zdviženou k nastoupení — se svrchníkem na paži — a s tak vážnýma a tak upřímně tázavýma očima, že jsem snad záměrně prodlužovala ty sladké rozpaky. Tato tichá shoda se mi líbila — jedno slovo by prorazilo závoj a kouzlo by bylo zlomeno.
Jsem poddajná, pozorná k svým — jsem veselá — a mluvíme o Lardereiovi — a je to jako lehké a milé okouzlení.

Středa 14. února 1877

Maminka ulehla — jdeme s Pelikanem na Skating-rink v Neapoli, zřízený jako v Římě v jakési jízdárně. Vládla tam skutečně neapolská čilost — lazzaroni jak náleží jsou stejně hluční jako ti z ulice — a talenty, jimiž jsou obdařeni tito rozkošní Masaniellové, se cvičí ve společnosti pomocí amatérů s podivuhodnou zručností. Před vašima očima jeden signore odepnul důstojníkovi šavli v mžiku — a důstojník to musel zaplatit lahví šampaňského. Po ukradení šavle se kouzelně vytratily sklenice šampaňského. Začínali se nám hodně věnovat, když Pelikanovi přišlo na mysl odejít — prošly jsme celou Chiaju pěšky, Pelikan opíraje se o mou paži.
Mou dnešní horečku nikdo nepochopí, neřeknu-li, co jsem se dozvěděla přes Pelikanova sluhu. Nosè — onen Nosè — je od prvního večera přítelem Charlese, který ho vodí do kavárny. Dozvěděla jsem se tedy dnes večer, že Larderei není zbaven svéprávnosti už čtyři měsíce — že jeho otec zemřel před čtyřmi lety — že minulý rok byl tady na karnevalu se svou milenkou, pro niž vybojoval první ceny maskarád a kostýmů penězi vynaloženými na to, aby byla elegantnější než ženy jeho přátel. Že jeho milenkou je Righi — milánská zpěvačka — že ji stále vydržuje (ten bídák!!) — sama ve vilce nedaleko Florencie — a že má s ním dceru.
Zastavuji se bez dechu.
Ale že je stenco di tenerla — a nakonec spousta věcí o mně, které mě okouzlují. Jeho kočí je jeho strážce — říká Mosè — a vypravuje mu vše. Říkal mu tedy, že mě viděl dříve — že se mu velmi líbím atd. atd. Mosè je příliš hloupý, aby vymýšlel. Jednou prý chtěl jít ke společné tabuli — a mluvil o tom s kočím — ma ha avuto vergna. To korunuje mou extázi. Neodvážil se… Zbožňuji ho.
Poslouchejte — považovala jsem Lardereie za vulgárního lumpa — ale od té doby, co jsem se dozvěděla o grandiózním způsobu, jímž provádí svou prostopášnost, ho ctím a vážím si ho.
Jen proč lhát! „Rozešli jsme se!" — to je lež, neboť ji stále vydržuje! A je otcem rodiny! Dcera! Ach! Pane.
Ach! Ale — ach! Ale.
Procházím pokojem v největším nepořádku — neboť doposud je moje láska k Lardereiovi pózou před mými blízkými.
Přichází obvyklá serenáda — vrhám se na balkón — zahaluji se v kožichu — a přesto mám takovou zimu, že mi cvakají zuby.
A pomyslet, že na něj možná bude třeba čekat deset dní. Kdybych věděla, že nepřijde — šla bych za ním. A kdyby nebylo cesty do Cancella — odjela bych do Florencie bez dalších cavyků! Vy mě neznáte!
Nepodnikám-li nic ohledně Antonelliho — je to proto, že mi je pro hanbu a lítost — a mám přesvědčení, snad klamné, že dobře nechápe smysl ani kroků, ani slov — ani hodnotu žádného činu — ničeho.
Aspoň když člověk mluví s Lardereiem, vidí, že chápe, co se mu říká.
Ach! Jak jsem nadšena, když se dozvídám, že se přede mnou věnoval všem těm manévrům, jimž jsem se věnovala já!
Víte, že mi Bihovetz předpověděl pána, který by byl strašně obtěžován malou holčičkou…
Ach! To je dlouho — to je dlouho — to je dlouho — deset dní!
Dcera — fi! A já, která každý večer přináším ze společné tabule fík, sušenou švestku, hrozen a sušenku. Předměty, které sbírám, abych mu je nabídla, až jich bude hodně. Ale co! Dá je své dceři. Sbírám pro dceru Righi — z „La Traviata". Zbožňuji Lardereie — nebo alespoň jsem připravena dělat pro něho šílenosti.

Čtvrtek 15. února 1877

Lardereiův kočí ještě neodjel — a každou chvíli posílám za ním Rosalii pro zprávy.
Pelikan odjel včera večer. Ubohý, hodný stařec.
Pokračuji v sebenenávisti.
Bruslila jsem mezi všemi našimi rytíři z veglionu — princ Ruffo má neodolatelně komický a jemný úsměv. Byl tam i ten jemný mladý muž — při bruslení ztratil mnoho ze své jemnosti.
Jenomže se mi zdálo, že se na mě dívají s opovržením. Nikdo mě nezná. Tato představa je strašná.
Nikdy jsem se nezabývala mužem s dítětem — novost věci — a tato myšlenka, že Larderei, sám dítě, má… dítě — to mě nesmírně baví.
Jsem v převelikém rozrušení… uklidním se jen, když Rosalie přijde říci, že… nezjistila nic nového.
Zdá se mi, že bych byla šťastnější, kdybych věděla, že Larderei je dokonalý plobster — věnovala bych se mu s větším… potěšením — neboť… to by stálo za mučení. Vždy mě mrzí, když je předmět nedůstojný.
Nepředstírejte nic — to jsem opravdu a skutečně já, kdo se mu dvoří.
Nemám ani chvilku klidu — kdybych snad… milovala? Abych věděla, co to je… to by bylo zábavné.
Dina mě popichuje kvůli té malé holčičce — a pokaždé, když slyším „jeho dcera, on její otec" — to na mě působí nejpodivnějším dojmem.
Kdyby mě bylo méně litovat — nemluvila bych o tomto muži — neboť není, obávám se, tím, čím by měl být — a pak — kdo mi říká…
Dobrou noc.

Pátek 16. února 1877

Nevím, kam si jít sednout — proto dnes ráno v devět hodin jedeme navštívit Castellamare, Sejano, Vico, Sorrento atd. Co se krásy přírody týče — udělala na mě lichotivý dojem — neříkám více — neboť jsem nebyla zasažena — snad i proto, že… vše… celek je tak podivuhodný, že žádná část nevybíhá do popředí. Moře bylo modré a klidné — slunce zářilo. Od Castellamaru do Sorrentu jsme si sotva povídaly — jen jsem se čas od času usmívala. Bylo krásné počasí — lazzaroni napůl nazí všude — olivovníky — božský vzduch — lehký vánek, který růžovil tváře — tu a tam květiny — uprostřed zářivé zeleně, kontrastující s modří vody — skály lemující cestu, vypadající přímé jako zdi — a přesto v jakémsi škvíru — nebo spíše na jakési nerovnosti — spící koza.
Udělaly jsme pěší procházku Sorrentem — koupila jsem několik dřevěných předmětů — stále pronásledována rodinnými obrazy.
Při nastupování do kočáru mi Dina dala znamení, abych se podívala vpravo… Stařec podporoval miminko, které se pokoušelo chodit… Děti mi způsobují cosi jako stud.
Na zpáteční cestě — konverzace ještě nulová — kolem tytéž nádhernosti — ale na témže místě jako koza — místo kozy — rovněž spící muž.
Pan Nasimoff, konzul, přišel podruhé.
Večeřela jsem sama — s Lardereiem jako přílohou, kterou podávala Rosalie. Zahazuji se, běda!
Bylo by lépe ho nepotkat — nechal mě zahlédnout… celý modrý obzor — a nudím se dvojnásobně.
Otupěla jsem pasiánsy — nebudu to už dělat.
Ne — poslouchejte — říkejte si, co chcete — ale představit si, že Larderei má… dítě. Já… nevím — ale to na mě působí nejpodivnějším dojmem na světě.

Sobota 17. února 1877

Vstala jsem brzy — a šly jsme se podívat na jeskyni Posillipa — to se mi líbí — pak na Vergiliův hrob. Ale k věci! Jsem smutná — Lardereiův kočí odjede zítra — tedy se nevrátí dřív než za patnáct dní, jak říkal — vrátí-li se vůbec. Zpoždění, které způsoboval ten prokletý Charles… mi připadalo jako příznak brzkého návratu… Zde mě přerušil Altamura — ten výborný chlapec byl dotčen naším chováním ten den na balkóně — ale skutečně je to hodný pes… fi! Jak se vyjadřuji.
[Ach! Didó — ach! Aeneas — ach! Larderei.]
Bruslila jsem a bavila jsem se — byl tam ten, koho pokládáme za prince Ruffa, a důstojník, který vyprovodil Lardereie — skvostný chlapec — a Merisano — opice minulého roku — a jemný mladý muž — a mnozí jiní. Byla jsem v bílém — se dvěma copánky na zádech jako Markéta — a s čepcem z černého sametu. Co chcete — je zcela přirozené, že se o nás trochu zajímají — jsme docela nové.
Kočího odjezd mi způsobuje jakési záchvěvy zklamání — pouštím se do výslechu s Rosalií — nechávám ji opakovat, jak se Larderei vracel brzy a ráno skákal z postele, aby koukal do klíčové dírky — pak pantomima s Charlesem, který mu dával znamení, aby přišel, když někoho spatřil — jak Larderei kočího odstrkoval — pak si bral hlavu do dlaní — poskakoval po pokoji — a volal: Ach! Bože můj, Bože! Toto gesto a tato slova jsou pro něho charakteristická — při přibližování se k Cancellu si vzal hlavu do dlaní a křičel: Bože, Bože — tady je Cancello!
Hle — to je pečlivě posbíraný poklad.
Kočí sbírá všechny možné informace o mně — miluji-li koně — mám-li dobrou povahu — a znovu a znovu — a nakonec spokojen prohlásí, že jsem ta pravá žena pro svého pána. Načež kočí a komorná zařizují sňatek. Ale o to nejde — jde o odjezd nebo příjezd. Charles neodjíždí — dostal rozkazy z paláce, kde ho volá hrabě de Mirafiori kvůli koním pro Lardereie — ostatně každou chvíli je to něco jiného… Ach! A copak se nemohu přidržet toho, co řekl sám ten Bijou-bouzouk!
Nechci slyšet žádnou změnu — to mě příliš trápí. Kdyby to aspoň byla láska…
Jsem šílená po tom Lardereiovi — dle Rosalie je on po mně stejně. Rosalie mi to vyprávěla, než viděla, jak jsem zaujata — a říkala mi to jako lhostejnou, ale podivuhodnou věc.
– Je to šílenec, říkal dnes večer opět Altamura — někdy hází sto tisíc franků — jindy pro dva sous nadělá z toho problém.
Víte — kočí mi hledá jezdeckého koně k pronájmu — prostřednictvím drahocenné Rosalie. Bez té dívky bych nevěděla, co dělat.
Ráda bych věděla, jak dlouho to letos vydrží — navzdory sobě postupuji v těch milostných myšlenkách — a pak — kdyby mě nenásledoval — bylo by to zklamání.
Viděla jsem ho právě dost, abych byla podrážděná a trochu šílená.
Kdybych se poslouchala — trávila bych hodiny opisováním sebemenších věcí od kočího, od komorné, o koních — o hraběnce de Mirafiore, která dnes odjela do Florencie a kterou přijede Bijou-bouzouk přivítat v Římě a nakonec doprovodit do Florencie.
Pravda — mám k němu cosi… Audiffret přišel s děsivou pomalostí — Antonelli přišel v důsledku nakažlivého vlivu Lásky na mě — co se týče tohoto otce rodiny — eh! nu — přišel jako „úder blesku". Je to nejpravdivější ze tří — ale podle portrétu, který o něm kreslím — vidíte dobře, viďte, že to ještě není ideál — nebo ten, koho za takového budu považovat.
Ó nudo — co vše nezplodíš!

Neděle 18. února 1877

Zítra bude osm dní, co Bijou-bouzouk odjel.
Je dusné počasí protkané deštěm — s Altamurou jen na skok vstoupíme a podíváme se na večeři chudých uprostřed náměstí, kde je Festival…
Přestěhovaly jsme se do mezaninu — kde jsme ostatně pohodlněji — první a druhé patro jsou rezervovány pro prince Karla Pruského, který přijíždí zítra nebo pozítří.
Na Skatingu totéž shromáždění jako včera — nikdo nás nezná — to je celkem zajímavé. Ten, kdo bruslí a dělá tak komická gesta, aby nás všechny bavil — je hrabě de Mirafiore — Lardereiův švagr. Zardělá jsem se radostí, když jsem se dozvěděla, že jde o osobu spjatou s Alexandrem Makedonským.
Nahoře strop — ze čtyř stran stěny — lampa se stínidlem, dávající pokoji nemocný vzduch — pak maminka — Dina — a ticho…
Představte si tento život — Tantalova muka: vyjdu — vidím lidi — a ničeho nedosáhnu II! Ani živá duše — ani slovo od sobě rovných! Samota učiněna ještě nesnesitelnější hodinou nebo dvěma strávenými na ulici. Zkrátka abych řekla vše — zůstávám ležet. Já — v posteli ve dne i večer — a bez spánku!
– Jaký smutek! — vykřikla jsem podvacáté — a takto procházejí nejkrásnější léta mého života!
– Ach! Ano — smutně, řekla maminka.
Je to poprvé, co mi neříká, že žijeme velmi vesele a jako všichni ostatní. Poznamenávám jí to — dodávajíc, že kdyby tak vždy mluvila — neměly bychom nikdy scény. A tváří v tvář tomuto podřizování se — a zbytečnosti delších proslovů, jež by mě snad podpořily tím, že by mě učinily impertinentní — cítím celý svůj život, jak odchází — a pláču, aniž by si toho někdo všiml.
Přilnula jsem k Lardereiovi, jako se trosečník chytá stébla slámy — věnovala jsem se mu podrobně — a jako dnes večer jsem studovala ornament pohovky, na níž jsem ležela — z nudy — ze smutku — z beznaděje.
Proto nevím sama, co si myslím. Kdybych byla jako ostatní — city by zaujímaly v mém životě obvyklé místo — ale jsem nešťastná — jsem jako ten vězeň, jenž se přilne k pavoukovi jako k lidskému tvoru — sebemenší šílenost mě nadmíru obšťastní — a vzápětí mě pohrouží do bolesti. Lardereiův kočí odjel. Hle — smutek.
Ale Larderei říkal, že se vrátí za dvanáct nebo patnáct dní. Nejsem mu nic — on mi je málo — ale pro tuto chvíli mi byl vším. Bavil se se mnou, jako jsem se bavila já s ním — jenomže pro něj jsem byla tím, čím je podívaná pro toho, kdo ji navštěvuje každý den — zatímco já jsem provinciálka, která jednou za rok jde do Opery s růžovými stuhami na klobouku — a mluví o tom až do dne, kdy tam znovu pojede příští rok.
Nechci jet do Paříže — bylo by to přece konec — ale čekám Lardereie — to se mi tak líbí. Proč ho čekat? Nevím — je to rozmar… počkám. A moje hrdost mi říká: to je ubohé — kdyby byl chtěl, zůstal by — proč lnout k lidem místo čekání, až přilnou oni k vám? A odpovídám své hrdosti: souhlasím s vámi — ale nikdy jsem si nečinila nárok na to, aby byl Larderei po mně šílený — a jakmile je tato pravda stanovena — moje hrdost s tím nemá co dělat — a nikoho neobviňuji. Prostě se řídím svým rozmarem — nic neočekávám — také můžete zůstat klidná a neznepokojovat se důsledky. A po tomto skončeném dialogu — povím vám, co ho vyvolalo. To je můj charakter, jenž řekl toto: Víte — já tomu celému nerozumím! Dělala bych vše najednou. Milovat? Pak milovat zcela — nezastavit se před ničím — nevidět nic než svou lásku. Všude extrémy — rychlost — prudkost.
Podle mne… přerušuji ho — neboť chystal se říci, co Larderei měl udělat — chystal se říci nějakou ubohost — neboť Larderei nic neřekl — nic neslíbil — nic nedal tušit — dělal, jak chtěl — a není mu co vytknout. Chápete tedy, že to jsem já… kdo… a ne on?
Chápeme — ale jak jste si, slečno, představovala, že vás ten muž bude milovat…
Ano — představila jsem si to — proto jsem nechala mluvit postavy, které jste právě slyšeli — a hlavně tu poslední, jež prohlásila, že je-li tu láska — chápe ji jen jedním způsobem.
Bylo vysloveno jméno Antonelli — to na mě působilo dojmem špinavé bídy — jako vše, co se k němu váže — kardinálové a papež nevyjímaje.

Pondělí 19. února 1877

Dnes ráno jsem jela s Altamurou na koni. Ten muž mi připadá jako podvodník — a přesto vím opak. Vždy vypadá, jako by dělal kozelce — skákal po hlavě — lámal se vejpůl — trochu koktá a říká eou místo I — takže většinou křičí — otevírá ústa — a jako by upadal zpět do sebe v extázi. Je bohatý — má velmi krásné koně jako ty dnešní ráno — podkoního. Aniž by byl velkým pánem — zná téměř celé město — viděla jsem ho mluvit s nejlepšími pány — a navzdory těmto svědectvím svých očí a uší mi připadá, že vše je zařízeno — koně jsou z kartónu — jeho přátelé jsou lidé, které platí po hodinách, aby ho zdravili — jeho dům — divadelní dekorace.
Tak jako si nemohu hraběte de Mirafiore jinak představit než jak vypravuje vtip se svýma velkýma vykulenýma očima — a v tom samém okamžiku vám krade kapesní šátek. Ten královský syn je k nezaplacení — musí být nejzábavnějším člověkem na světě — to mi ostatně řekl profesor.
A je také hezký — dokonale stavěný — vysoký. Dnes večer tam byli skoro jen on a já — každý s profesorem. Vrátila jsem se na večeři vyčerpána — myslím, že po šedesáti kilometrech jízdy.
Pobavila-li jsem se na koni nebo na Skatingu — moje trápení nic neztratilo. Neboť jsem viděla defilovat před svým oknem všechny neapolské kočáry — a neodvážila jsem se ukázat v ulici. Je to jako nemoc — cítím se, jako bych ukradla něco… hlavně po Římě, kde jsme tak veřejně neuspěly na ambasádě a všude — a pak ten maškarní bál, kde jsem dostala ránu přes ruku — byla jsem s princem Mechtcherskym. Přijel dnes ráno — aniž by mi chtěl ublížit — bude mluvit, jak si zasloužím — jako o slečnách, které šly na maškarádu… nevím, je-li to skutečně zlé — ale říkám vám, že jsem v takovém stavu, že bych chtěla zemřít.
Kdyby nebylo Říma — byli bychom prostě cestovateli… ale nyní — tato izolace — toto dvojsmyslné zdání — a ta hloupá bílá socha, kterou se každý zabývá — já!
Ach! Kdyby nebylo Lardereie — byla bych už v Paříži — tam mám opory — ale…
Dnes mi vyprávěli, že bohatá dědička je do Lardereie zamilována… Měla jsem z toho ruce zmrzlé až na Skating.
Ale tento život mi uzavírá všechny cesty!
Ach! Pane Bože nebeský — je možné být tím, čím jsem — pro nic — nebo proto, aby se na mě dívali a odvraceli se…
Kdybych byla zločinkyně — mělo by to jistou pikantnost — ale jsem „slečna, která cestuje s rodinou — je to velmi škoda — ale nepodařilo se jim."
Ach! Peklo čtyř set ďáblů!
Moje postavení dovoluje říkat vše, co kdo chce — a hlavně neříkat nic — mlčet o tom jako o lidech, kteří nejsou ani to, ani ono — po přehledu osobních výhod té hloupé bílé figury, která se všude zjevuje a vše dělá!
Celý vesmír se mi hnusí — Nice — Paříž — i Řím — všichni mi nakonec připadají jako Bruschetti, Angelini… fi — jaká hrůza! A všichni ostatní stejně — Antonelli horší než všichni ostatní. Miluji jen ty, které vidím tady.

Úterý 20. února 1877

Uf!
Chtěla jsem k tomuto výkřiku nepřidávat nic — ale Merisano a důstojník zůstali opření o mříž naproti našim oknům déle než dvě hodiny — a musím to říci. Měl příliš komický výraz.
Ubohá — skleslá — mrtvá jak jsem byla — dala jsem se smát. Důstojník ho zřejmě napomínal — a malá opička skákala a vracela se neustále na totéž místo.
Dnes se jaksi stydím za všechno — za Spa — za Řím — za Neapol. Představuji si takové věci, až z toho lze zešílet. Nemocná maminka tyto hrůzy a tajemná zahanbení jen stupňuje… Energické a povzbudivé slovo by mě vzpamatovalo — ale není nikdo, kdo by mi ho řekl.
Můj hlas ztracen — můj klavír opuštěn — moje malování zastaveno — celý můj život jako uvězněn v korzetu jako Dinin — jenž zastavuje krevní oběh — a je horší než smrt!
Ještě měsíc — je třeba vyškrtnout tento rok z mé existence.
Neplačme příliš — vždyť můžeme odjet okamžitě. Ale čekám… jako; ano — ale to není důvod přijímat klidně takový život I!
Ach! Hleďte — ještě jednou! Nikdy si to nebudete moci představit!

Středa 21. února 1877

Prší — slunce se ukazuje, aby ozářilo příjezd pruského prince. Jak jsme se s Dinou divily, že nevidíme hraběte Doenhoffa — on nás pozdravil ze svého balkónu, jenž je nad naším. Dala jsem mu znamení, aby přišel — a přijala jsem ho, div jsem radostí nevyskočila. Řekl mi ty nejmilejší věci s přesvědčeným výrazem — je pravda, že jsem zkrásněla — a to je zcela přirozené v mém věku.
O něco později přišel Altamura — a jako obvykle jsem s ním mluvila jen o své lásce k Lardereiovi.
Večer jsme měly opět Doenhoffa — maminka ho přijala v posteli — zatímco Altamura vstoupil do salónu a zůstal s Dinou. Přirozeně jsem preferovala Doenhoffa. Hovořilo se trochu o všem — hodně o mně, která se mu velmi líbí.
Klidný a tučný Prušák se poroučí v deset — trhaný Altamura zůstává do jedenácti. Hodina téměř celá strávena dětinskostmi o Lardereiovi.
– Pa-a-ane Altamura!
– Sle-e-e-echno Maaouie! (s posunky).
– Dejte mi zprávy o Lardereiovi.
– O Lardereiovi?
– Pro vás — sloužit!
– Telegrafujte mu, že se nachází anděl připravený zaplatit jeho dluhy.
– Abso-o-olutně!
a pak
– P… ane Altamura!
– Sle-e-e-e-echno Maaouie!
– Kolik má dluhů?
– Je to pět set tisíc franků?

Poznámky

Pozn. překl.: „Lazzaroni" — neapolští pouliční chudí; od Lazara žebráka. ↩
Pozn. překl.: „Masaniello" — neapolský rybář a revolucionář (1620-1647); Marie ironicky nazývá místní rošťáky po tomto lidovém hrdinovi. ↩
Pozn. překl.: „Interdit" — zbaven svéprávnosti; právní stav poručnictví pro osoby neschopné spravovat vlastní záležitosti. ↩
Pozn. překl.: „Milenka" (francouzsky „coquine") — doslova uličnice či darebnice; zde eufemismus pro vydržovanou milenku. ↩
Pozn. překl.: Italsky: „unavený udržovat ji" — míněno jeho milenku. ↩
Pozn. překl.: Italsky: „ale zastyděl se." ↩
Pozn. překl.: „La Traviata" — opera Giuseppa Verdiho (1853) o kurtizáně Violettě; Marie přirovnává Righi k Violettě, padlé ženě. ↩
Pozn. překl.: „Plobster" — nejasný výraz v originále; snad fonetická deformace anglického „lobster" (humr) — Marie takto označovala neobratle přímočaré muže. ↩
Pozn. překl.: „Grotte du Pausilippe" — Posilipský tunel; starověký tunel v Neapoli blízko Vergiliova hrobu. ↩
Pozn. překl.: „Bijou-bouzouk" — Mariina přezdívka pro Lardereie; „bijou" (fr.) = šperček; „bouzouk" — snad narážka na „bashi-bazouk" (osmanský nepravidelný voják); ironická kombinace. ↩
Pozn. překl.: Hrabě de Mirafiore byl synem Vittoria Emanuela II. a Rosy Vercellany; díky dynastickým svazkům se vzdáleně odvozoval od Savojského rodu, s jehož genealogií Marie šikovně spojuje Alexandrovo dědictví. ↩
Pozn. překl.: Altamurova komicky přehnaná výslovnost, kterou Marie zachytila foneticky; pravděpodobně „Pour vous servir!" (K vašim službám!). ↩