Úterý 9. ledna 1877

Nevím, čím začít — jsem zlomená, zdrcená, hůř než mrtvá. Smrt by byla vysvobozením — nepřivítala bych ji s radostí, plakala bych sama nad sebou… ale skončilo by to naráz, kdežto žijíc umírám každý den.
Včera… podívejme, ano — včera jsem čekala na Gambettu a Pierreta — ani jeden nepřišel — ale místo nich polský hrabě. Byla jsem tak skleslá, že jsem mu napovídala hromadu nesmyslů, které ho okouzlily — načež jsem ho pozvala na večeři. Dědeček má svátek a Anitchkoffovi, Pelikan, Broussais a paní Zurmüllenová budou u nás večeřet.
Dál jsem tomu mladíkovi vykládala samé výstřednosti a potom se mluvilo o ženách a o mužích. Tvrdila jsem, že muži mají všechny skutečné výsady, tělesné i mravní, a polský hrabě nato mluvil o výšinách, k nimž se ženská duše dokáže povznést. Nepřela jsem se s ním, jen jsem odpověděla, že žena nemůže být ministrem. A že obecně se žena může povznést stát se, povznést jinak než skrze mu jedině skrze muže, kdežto muž může dosáhnout všeho, i když vyjde z ničeho. Nechtěli pochopit, co tím myslím, a začali dokazovat, že žena je určena k jinému životu atd. atd. atd. Vzdalovali se od věci.
„A přes to vše,“ řekla jsem závěrem, „žena bude vždy kočím a muž koňmi.“
„A kočár!“ zvolali ze všech stran.
„To je život. Ostatně — neříkám snad totéž? Muž je síla, žena je rozum.“
Potom… jsem přednesla několik Chopinových nokturen, a pak — k čemu to všechno?
Ubohý Merjeevsky. Je to krátké a jasné. Zmeškal všechny vlaky a musí přenocovat v Nice…
Vyšla jsem nahoru k sobě, svlékla jsem vše — a když jsem se vyplakala jako ta ubožačka, kterou jsem, usnula jsem na zemi.
Dnes ráno mi dali lístek, který zde uvádím.
Přirozeně čekám pana Pierreta ve tři hodiny — ne bez lehkého třesu. Oblékla jsem si nový kožich, abych ho zastrašila.
Ve tři hodiny vstoupil pan Gustave Pierret do žlutého salónu, kde jsem právě byla. Vysoký tmavovlasý muž — červená víčka, černý vous, upravený zevnějšek.
„Pojďte dál, pane,“ řekla jsem a vstala.
„Paní Bashkirtseffová?“ zeptal se.
„Ne, pane, její dcera, ale protože je matka indisponována, zastupuji ji já.“
Posadila jsem se a ukázala mu na křeslo…
„Jste jistě…, udiven, pane,“ začala jsem chvějícím se hlasem a ruce mi neklidně těkaly.
„Madam…“
„Když mě neznáte…“
„Opravdu nemám tu čest vás znát, je to poprvé, co si k vaší tváři přiřazuji jméno…“
„Jak to, pane, vy mě neznáte?“
„Vůbec ne.“
„Ani mou rodinu?“
„Ani vaši rodinu.“
„A nikdy jste mě neviděl?“
„Ale ano… myslím, že jsem měl tu čest… jednou v divadle…“
„Ach!“
„Ale…“
„To je tím podivnější, a hned uvidíte proč.“
„Ale, madam… madam, nebo slečno?“
„Slečno.“
„Jsem dost v rozpacích, pane. Ostatně… budu mluvit otevřeně, vždyť proto tu jsme. Nejprve jsem se informovala, kdo jste. Odpověděli mi, že pan Pierret je dobře vychovaný a slušný člověk. Teprve potom vám matka napsala. To vám nic nevysvětluje? Počkejte.“
„Poslouchám, slečno.“
„Takže, pane, ještě jednou: trváte na tom, že nás neznáte ani od vidění, ani podle jména?“
„Kromě těch dvou případů, jednou v divadle, podruhé na promenádě, ano, slečno.“
„Ach! výborně, to nám vysvětlení nadmíru usnadní. Když mě neznáte, nemohl jste říct to, co… jste řekl.“
„Já jsem něco řekl? Já? A copak, slečno? Opakuji vám znovu, že nerozumím…“
„Hned porozumíte. Jde o tohle. Jednou jste se procházel s osobou, která nás pozdravila.“
„‚Jak to!‘ řekl jste, ‚vy tyhle lidi znáte?‘ ‚Ano,‘ odpověděli vám. ‚Ale,‘ pokračoval jste, ‚víte, co jsou zač? Žijí z cizích peněz, nemají ani groš, nikomu neplatí…‘“
„Ach! slečno.“
„Klamou nešťastné dělníky…“
„Dovolte…“
„Mají samé soudy.“
„Promiňte…“
„Samé aféry…“
„Slečno…“
„S policií…“
„Ach! slečno, jak to! Že jsem tohle řekl? To není možné. Jsem velmi skoupý na slovo a před čtyřmi lety mi ochrnul jazyk, jsou chvíle, kdy vůbec nemohu mluvit…“
„Zdá se, že to nebylo v takové chvíli, ale zkrátka, osobou, která mi to opakovala, jsem si jistá stejně jako sama sebou, takže v tomto bodě nemůže být pochyb. Jde tedy o to zjistit, jestli jste opravdu pan Pierret.“
„Ano, slečno.“
„Bydlíte v Jardin Public č. 1.“
„Opravdu.“
„Se strýcem a tetou?“
„Je to tak.“
„Jste vdovec?“
„Ano, slečno, jsem vdovec… ano, vdovec.“
„Pak jste to vy.“
„Ale vždyť vás neznám!“
„To celou věc jen činí podivnější…“
„Nikdy jsem o vaší rodině nic neřekl; pokud jde o vás, slečno, viděl jsem vás jednou večer v Opeře v kostýmu skoro stejném, jako je tento, a řekl jsem, že se podobáte Velledě, to je naprosto všechno.“
„Vidíte, jak je to podivné, a já se vám chystala říct: Hlas lidu, hlas Boží, ale s tímhle hlasem se nesmí zaměňovat hlas propuštěných sloužících a dodavatelů, kteří šidili na účtech…“
„Ale já jsem se sloužícími nikdy nic neměl…“
„Tomu věřím.“
„Strýc s tetou přijeli z Paříže se třemi pařížskými sloužícími a s těmi z Nice jsme nikdy nic neměli.“
„Čím dál podivnější, že jste, ač tak rozhodně popíráte, řekl věci tak… podivné… Jistě tedy existuje jiný pan Pierret, a tomu jinému jsem chtěla říct, jak je to špatné a nedůstojné pomlouvat lidi, které člověk nezná! Možná jsem rozkošná, dobrá, něžná, božská, stejně jako celá moje rodina, a vy, pane, spoléháte na hanebné lidi a ponižujete se k tomu, že opakujete ničemnosti. Ach! pane, jak je to nedůstojné slušného a čestného muže! Myslela jsem tedy, že ten pan Pierret, až uvidí, jak mluvím tak lidsky a tak poctivě, bude litovat, že šířil strašlivé pomluvy o lidech velmi příjemných… snad, a kteří mu nikdy nic neudělali.“
„Divím se jen, slečno, kdo vám tohle mohl říct. Nechodím do společnosti, skoro nikoho tu neznám. Jednoho ruského pána, generála Wolfa, s nímž se občas procházím, a pak tři Francouze. Kdo vám tedy tohle řekl, slečno?“
„Pochopíte, pane, že to jméno chci zamlčet. Mohu vám říct jen tolik, že si… tou osobou jsem jistá stejně jako sama sebou. A teď, prosím, přejdeme k věci, která se týká zvlášť mě.“
„Vás, slečno?“
„Mě, pane. Znáte, nebo znal jste kardinála Antonelliho?“
„Nikdy!“
„Ani jeho rodinu, nebo některého z jeho přátel, nikdy jste mu nepsal?“
„Nikdy, slečno. Nikdy!“
„Ach! jak je to tedy podivné. Víte, co jste řekl?“
„Já jsem řekl?“
„Ano, řekl jste tohle: ‚Ta dívka je půvabná‘, slyšíte, pane?“
Uklonil se a zamumlal procítěný souhlas.
„‚Ale,‘ pokračoval jste, ‚nemá ani groš a její rodina…‘ (zopakoval jste totéž co před chvílí) a ještě jste řekl: ‚Dal jsem to na vědomí kardinálovi, který mě sám nebo skrze třetí osobu žádal o informace.‘“
„Ale nikdy, slečno! Nikdy v životě! To všechno slyším poprvé!“
„Musíte tedy vědět, pane, že loni v zimě se jednalo o sňatku mezi mnou a kardinálovým synovcem a že já jsem dostala rozmar — a těch mám nekonečně — tuto výhodnou partii odmítnout. Odmítnutí, kterému spousta lidí tvrdošíjně nechce uvěřit. Ale o to tu nejde, a dokonce mám za to, že zabíhám do zbytečných podrobností, ale když už teď hrajeme jakousi frašku, řekněme si ty nejneobyčejnější věci.“
„Poprvé slyším vše, co mi prokazujete čest říci.“
„Ach! Tím lépe, pane… Příčilo se mi věřit v takovou ničemnost u muže cti. Někdy se také lidé zuřivě pustí do osob, které vůbec neznají. Jak je to špatné, ó, velmi špatné! Zkrátka, pane, když jste to nebyl vy, zbývá mi jen poprosit vás za odpuštění, že jsem vás vyrušila… ale víte, mám ráda, když jsou věci vyjasněny, a myslela jsem, že je lepší — i za cenu, že mě budou mít za výstřední — požádat vás, abyste sem přišel, a promluvit s vámi otevřeně, než sbírat, co se šušká po koutech.“
„Naprostá pravda, slečno, i já rád jednám otevřeně.“
„Promiňte mi tedy, pane, že jsem vás vyrušila; za to, že jsem vás podezírala, se však omlouvat nebudu, neboť jsem neměla ani právo vás podezírat, ani důvod si být vámi jistá, když vás vůbec neznám.“
„Zajisté, slečno; pokud jde o vyrušení, jsem naopak velice šťasten, neboť mi to dopřálo štěstí s vámi mluvit.“
Zmlkla jsem. Vstal.
„Slečno…“
„Pane…“
Trvalo to všehovšudy čtvrt hodiny nebo dvacet minut.
Šla jsem svým podat zprávu o schůzce a Walitský mi hned začal vykládat, co jsem panu Pierretovi měla říct. Je to k smíchu.
Teta se vracela právě ve chvíli, kdy pan Pierret vycházel ze dveří.
„Vypadal, jako by vylezl z horké lázně,“ řekla.
Vyšly jsme ven a zašly na Skating, abychom dokázaly, že mám abonmá.
Večer mě vzali na „Kosiki“, novou operetu od Lecocqa. Seděla jsem v nejtemnějším koutě lóže a nic jsem neviděla, nic neslyšela.
Generál nás přišel navštívit a shledal mě smutnou.
„V Nice se mnou příliš zabývají,“ řekla jsem mu, „to mě dráždí, je to hanebnost!“
Místo aby mě uklidnil, utěšoval mě! Radil stejně jako kněžna Souvoroffová ukazovat se s tou Tutcheffovou: „protože všechny hanebnosti vycházejí z jejího domu, je to jediný způsob, jak dokázat, že jsou to pomluvy“.
Tím utěšováním mě dovedl tak daleko, že bych se byla oběsila tam v lóži, kdybych jen měla v ruce provaz.
Jsem tak zoufalá, že už ani nedovedu naříkat.