Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

# Čtvrtek 14. prosince 1876

Čtvrtek 14. prosince 1876

Jak jsem mohla byť na okamžik pochybovat o horlivosti Howardových, Boutowských a dalších při šíření a komentování těchto hanlivých klevet! Spravedlivý Bože! Nice navštěvují lidé ze všech zemí — kamkoli se ukáži, vždy se najde aspoň jedna dobrá duše, která bude vypravovat! Chci psát, ale myšlenky se mi v hlavě kupí tak, že nemohu jinak než si skrýt tvář do dlaní a řičet jako zraněná šelma. Bože můj, vyslyšte mě, zapřísahám Vás, dejte mi zemřít — z celé duše Vás zapřísahám! Walitsky přináší noviny, které uveřejnily závěť kardinála Antonelliho. [Čtrnáct přeškrtnutých řádků]
Vstala jsem v devět hodin. Broussais je na obědě, takže nesestupuji dolů. Toho člověka už nemohu ani vidět. Přinášejí mi jídlo, ale já vše vyhazuji oknem — a zkrčená v křesle sedím až do pěti hodin odpoledne, aniž bych cokoli přijala.
V salonu je plno lidí, zejména pan a paní de Balloreovi, jejich dcera Jeanne, Barnola, Bihovetz a Lubimoff, který přišel zjistit, zda Dina nemá o jeho půvabu lepší mínění než před rokem. Myslím, že přišel nadarmo. Ale počkejte — třemi slovy vám načrtnu povahu, nelogičnost, nedostatek taktu a naivitu maminky. Paní Anitchkoffová si usmyslela provdat Dinu za Lubimoffa. Dina nechce.
– Ten ubohý chlapec, říká maminka, chovali jsme se k němu nezdvořile. A píše paní Anitchkoffové dopis, v němž je tato věta: „Pozdravte pana Lubimoffa a řekněte mu, že budeme potěšeni, přijede-li nás navštívit do Nice." A přísahám vám, že to napsala bez jakéhokoli postranního úmyslu. Lubimoff je zde. Dina nechce.
Když Balloreovi a Jeanne odešli, říkám Ricardovi, že jsem rozzuřená — a protože s ním jednám jako s přítelem, opakuji mu doslova Broussaisovu větu.
– Což to není odporné, pane?
– Což to není pohoršující? Kdyby v tom aspoň byl stín pravdy. Ale to je hanebná lež — vy přece víte, já vám to všechno vyprávěla. A teď se mi zdá, že to říká každý!
– Co se děje, co se děje? ptal se Bihovetz. Po krátkých okolcích pro formu vyprávím. Máma a teta se smějí mé dětinskosti. A já se stále rozčiluji — a využívám přitom té dětinskosti.
– Považte: vycházela jsem a říkala jsem si, že si lidé povídají: pohleďte, tady je ta, která odmítla onoho. A teď se mi zdá, že každý na mě ukazuje a říká: vidíte, to je ta, kterou onen odmítl. Smějí se. Moje metoda je správná — je třeba drby vyprovokovat.
Bihovetz vypravuje o večírku u hraběnky Pchizdetské, po večeři přicházejí Pelikan a Broussais. Mluví se o Římě, o papeži, o klerikalismu, o nicejské a římské společnosti — a je mi špatně. Hélène Gorpintchenko mi píše a prosí mě, abych je přišla navštívit. Bojím se léčky a omlouvám se — odvolávám se na horečku, která skutečně existuje.

Pátek 15. prosince 1876

Soroka mě stále zdraví. Kde na to bere odvahu po všech těch dopisech?… Ubožáku, netušíš budoucnost a necítíš, že duše Turcana, toho, koho včera popravili za vraždu, odešla do pekla — a… že ti napíše. Nelze říci jinak: jsem velice obdivována. Paní Anitchkoffová mě představila paní Smelské, manželce inspektora konzulátů a člověka zavázaného panu Anitchkoffovi; kromě toho je to sestřenice kněžny Souvoroffové a přítelkyně paní Tutcheffové. Záleželo mi na tom, abych byla okouzlující.
Slečna Howardová potkává paní Anitchkoffovou v kostele a říká jí tónem, jímž prosvítá ta nejněžnější starostlivost:
– Jak to, Marie jela do Ruska sama se svou komornou?
– Ne, co vás napadá — jela se svou tetou a potom s otcem.
– Říkali mi, pokračovala mladá dáma s ještě procítěnějším výrazem, že byla zasnoubena a že ji snoubenec odmítl.
– Já jsem naopak, odpověděla paní Anitchkoffová, vždy slýchávala, že to ona odmítala ty, kdo ji žádali o ruku. Donášet je špatné, řeknete. Záleží na tom, odpovím. Pravý přítel musí být druhým já. Ostatně upřímnost, oddanost a láska této ženy jsou nade vši pochybnost.
Lubimoff je milý chlapec — ochraňuji ho, jako Dina chránila mé mučedníky. Ne, opravdu je velmi dobrý a bude mým velkým přítelem. Slova Howardové mě pobuřují — hlasitě se rozhořčuji, pronáším divoké zásady, křičím, že té poběhlici napíšu dopis. Konečně posílám pro Broussaise, který zítra bude obědvat u Howardových. Zatímco jsem vřela a ostatní se mě snažili uklidnit, přimáčkl Broussais obličej na okno — všichni psi se dali do štěkání a všichni mužové do křiku. Vyrazila jsem opravdový výkřik radosti.