Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 16. prosince 1876

Naše osamělost na Skatingu mě přivádí k zuřivosti — byli tam sice Belle-de-jour a Markoff, ale to přece není lepší společnost! Ke konci jsem bruslila a ne tak špatně, a protože moje šaty byly nutně krátké, přicházeli se podívat na mé nohy „ze všech koutů světa". Mladí i staří. Mé nohy a pozadí jsou skutečně ohromující. [Napříč stránkou: Dívají se na mě a moje výjimečné postavení se tím jen víc vyhrocuje.]
Paní Anitchkoffová se s námi svezla v kočáru — nechala jsem ji znovu opakovat, na co se ptala Howardová.
– A jmenovala Antonelliho?
– Jakého Antonelliho? Ne. Jmenovala toho druhého.
– Koho?!
– Bruschettiho.
– Bruschettiho?!!! Ach, skutečně. To mě naplní tak krásnou veselostí, že se odvažuji podstoupit večeři u Anitchkoffových. Jsou špinaví a jí špinavě. Byl tam ještě bratr Lubimoffův, dvaadvacetiletý mladík, vyznamenaný v Srbii; člověk jak náleží, ale ne hezký. Pan Anitchkoff je dojat mou vlídností, zpívala jsem a hovořila. Pan Anitchkoff je od nynějška můj a jeho žena z toho má radost — myslím, že mě dříve příliš v oblibě neměl. Byla jsem přímá, důvěrná, půvabná, divoká — taková, jaká nikdy nebývám. Souhlas muže, jako je pan Anitchkoff, mi lichotí a je mi ctí.
Mladý Lubimoff je omráčen — všichni odcházíme domů a já hraji dál svůdnici s Pelikanem, který mi říká:
– Dříve jste tak vůbec nebývala — opravdu se den ode dne zlepšujete. Dokonce i se mnou jste milá a přítulná; za rok budete učiněná dokonalost. Hrála jsem na klavír a Pelikan, který je hluchý, je z mé hry nadšen. Jelikož je Lubimoff určen Dině, nebojím se být příliš okouzlující — naopak. Možná ji to přiměje k rozhodnutí vdát se.
– Slečno, říká mi na schodišti u paní Anitchkoffové, jsem velmi rád, že odjíždíte.
– Bah?
– Ano.
– A proč?
– To je tajemství.
– No prosím vás.
– Opravdu.
– Povězte mi to.
– Ne, později. A později téhož večera jsem mu nahlas říkala, ať si na mě dá pozor — vždyť kdo se tváří zamilovaně, zamilovaným se opravdu stane. A on mi přitakával. Byla jsem mimořádná.
A když odešli všichni, má rozjařená nálada klesla tak hluboko, že jsem šla k mámě dělat scénu — se stížnostmi a hrozbami. Ještě jedna zima, a stále totéž II! V salonu jsem uviděla vizitky Monseigneura de Fallouxe, Rossiho, velvyslankyně, její sestřenice, Antonelliho, paní Soukowkinové, hraběnky de Reculât! To všechno byl jen přelud. Řím mě přivádí k šílenství — a přijet do Říma ve špatném postavení je šílenství, to by mě zabilo, žít špatně v Římě — ach!!! A Řím zbožňuji. Nice je špína, Paříž veřejná kavárna. Ale Řím… tam je hlavní město i důvěrný, klevetivý život lázeňského městečka. Není tam jako v Paříži třicet šest světů. Buď člověk patří, nebo nepatří! Ale já jsem prokletá! Nevím, kam jít, nevím, co dělat — přicházím o rozum.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „Skating" — bruslařský salon, módní zábavní podnik. ↩