Středa 13. prosince 1876

Mohu dýchat — a vycházím pěšky se svou tetou, Dinou a Bihovetzem. Ostatní tančí v Cercle de la Méditerranée, zatímco já podstupuji večeři, kterou vám popíšu. Broussais si od neustálého soužití s Pelikanem, který je hluchý, zvykl křičet z plných plic. Mlčím a říkám si, že mi je osmnáct let a že ostatní tam tančí.
Broussais mi vzdává hold a ten hrubián mě zahrnuje chválami v podobě přátelských rad. Mluvilo se o konzulovi.
– To je bídák, říkám já, a jestli to chce slyšet, řeknu mu to přímo do očí.
– Má pravdu, říká Broussais, přesto je ho třeba litovat — co má podle ní dělat, má přece děti… ale jeho povinností by přece bylo chránit všechny Rusy, já jsem mu to řekl a dokonce jsem ho označil za canaille, a on se mi neodvážil odpovědět. Poté, co tuto vrcholně delikátní větu pronesl, začal znovu mluvit o mně, o mém osudu, o mém sňatku.
– Pane, já vám to již říkala: nechci se vdávat. Mluvme o žabách pod mikroskopem, jako dnes ráno.
– Ach, hle, ta mladá příroda, to mladé ptáče, podívejte! A říkali mi, že byla zamilovaná do toho… synovce, už nevím koho, kardinála Antonelliho, a že dokonce byla jeho snoubenkou, vše bylo domluveno, jenže on byl lehkomyslný a odešel.
Nechám vás posoudit účinek.
– To je lež, říkám klidným hlasem, ale velmi bledá. Máma, teta a Dina nevěděly, jak na mě hledět, ani co udělám. Od té chvíle jsem jako zmrzla — zůstala jsem až do konce večeře a pak odcházím, chladná a mlčenlivá. Vykřiknout, padnout na zem a vyplakat všechny slzy by bylo vrcholnou úlevou, zvláště kdybych pak ještě doma udělala scénu. Ale jako včera jsem se ovládla, oči jsou suché, sotva si stěžuji — ale můj pokoj je odlehlý a nikdo mě neslyší.
Bože můj, naučte mě, co mám dělat? Předpokládala jsem všechno, říkala jsem si, že se o tom bude mluvit — ale mezi tím, když se o věci vypráví, a tím, jak ji vidíte naplněnou, je propast. Tím, že jsem si stále představovala, co lidé říkají, jsem si na to zvykla a mlčky to připouštěla — ale slyšet to přímo! Vy, Bože můj, jenž vidíte do mé duše, Vy jediný chápete celou hloubku mé rány a celou hrůzu mého ponížení.