# Pátek 25. listopadu 1876

Pátek 25. listopadu 1876

Až do večera vše proběhlo jakž takž, ale najednou se rozpředl zcela vážný, zcela umírněný, zcela poctivý rozhovor o mé budoucnosti. Máma se vyjádřila slovy po všech stránkách náležitými. A to jste měli vidět otce! Klopil oči, sykal pokrytecké fráze a co se týče odpovědí... kdepak.
Je jeden maloruský dialog, který charakterizuje národ a který zároveň může poskytnout představu o otcových způsobech.
Dva sedláci:
„Jdeme spolu po veliké cestě.“
„Šli jsme.“
„Našli jsme kožich?“
„Našli jsme ho.“
„Dal jsem ti ho?“
„Dal jsi mi ho?“
„Vzal sis ho?“
„Vzal jsem si ho.“
„Kde je?“
„Cože?“
„Kožich!“
„Jaký kožich?“
„Ale šli jsme přece po veliké cestě?“
„Šli.“
„Našli jsme kožich.“
„Našli jsme ho.“
„Dal jsem ti ho?“
„Dal jsi mi ho.“
„A vzal sis ho?“
„Vzal jsem si ho.“
„Kde tedy je?“
„Cože?“
„Kožich!“
„Jaký kožich?“
A tak dál do nekonečna — jenže protože téma pro mne nebylo příliš zábavné, dusila jsem se a něco mi stoupalo do hrdla a strašně to bolelo, zvláště proto, že jsem si nedovolila plakat.
Požádala jsem, abych se mohla vrátit s Dinou, a nechala jsem mámu s jejím manželem v ruské restauraci.
[Zrušeny 2 řádky]
Celou hodinu jsem seděla nehybně, se sevřenými rty a stísněnou hrudí, nevědouc ani co si myslím, ani co se děje kolem mne.
Tehdy přišel otec, líbal mi vlasy, ruce, tvář a přitom pokrytecky a zbaběle naříkal.
„Až budeš skutečně potřebovat pomoc nebo ochranu, řekni mi slovo a podám ti ruku.“
Sebrala jsem poslední síly, sevřela hrdlo a řekla:
„Ten den nastal. Kde je vaše ruka?“
„Teď ještě nepotřebuješ,“ pospíšil si odpovědět.
„Ano, potřebuji.“
„Ne, ne.“
A mluvil o něčem jiném.
„Myslíte, pane, že přijde den, kdy budu potřebovat peníze? Och, jak jste drzý! V ten den se stanu zpěvačkou nebo učitelkou klavíru, ale nebudu po vás nic žádat!“
Neurážel se — stačilo mu vidět mě tak nešťastnou, že jsem to nemohla vydržet.
„Mstím se!“ řekl mámě.
Ó, ten zbabělec.
napříč stránkou
Přičítám-li jeho chování povahu pomsty, zušlechťuji ho, ospravedlňuji ho. Nemstil se. Ne. Byl podlý a zlý jako vždy.
Zmohla jsem se jen na to, abych se svlékla a lehla si do postele. Nebylo ještě devět hodin.
Druhý den jsem se probudila velmi brzy a znovu se mi vracely myšlenky na včerejšek. Vzpomínám, že jsem byla u obdivuhodného vyšívače a návrháře jménem Duchod. Šla jsem tam s paní de Mertensovou, která mi učinila podivný návrh. Nic menšího než žádost o ruku.
Pan Janvier de La Motte, bývalý prefekt a bonapartistický poslanec, si přeje oženit svého syna — sedmadvacetiletého mladého muže, starostu svého departementu, člena generální rady a poslance jako jeho otec. Pan Únor — ne, Leden — chce věno a ducha, který by mu vytvořil politický salon.
Připadalo mi to v mém případě bizarní, a odpověděla jsem, že nemám nejmenší chuť se vdávat; baronka trvala na půvabech obou pánů de La Motte.
„V každém případě,“ řekla, „ujišťuji vás, že byste je měla poznat.“
„Poznat? Proč ne.“
„Jsou to Cassagnacovi přátelé, zarputilí bonapartisté — a vy, která milujete ‚spiknutí‘, politiku...“
Stará bláznivka.
Mé včerejší trápení a ponížení byly dnes ráno odměněny. Máma mě probudila lístkem od Mouzayové, v němž mě zve dnes k obědu a k pozvání připojuje lísteček od Cassagnaca.
Ta drahá a výborná žena!
Pan otec chtěl odjet v noci, ale když (včera ve čtvrtek) dostal pozvání, neodjel — naopak oblékl redingot s knoflíkovou dírkou plnou řádů, jimiž je vyznamenán, a vydal se s obdivuhodnou povolností do čtvrtého patra na rue Saint-Honoré 420. Vrátí se do Paříže a Cassagnac ho vezme s sebou. On, který nám působí jen zlo, získá toto spojení díky mně!
Inu, co naděláte?
Na schodech potkáváme věrného Blanca... proč věrného? Nevím, ale to přídavné jméno mu sedí. Věrný Blanc mi pomohl z kožichu, vzal mi klobouk a vešli jsme spolu.
Můj drahý Cassagnac už tam byl a zaplňoval půlku salónu.
Ale nahání mi ostych... což mě, myslím, dělá zdrženlivější, slušnější.
Proběhlo představování. Otec se choval jako čestný člověk — to je mi zásluha! Primo: na Cassagnacovi mu záleží, a secundo: bojí se ho. Cassagnac... zbožňuji ho.
Podali nám oběd, na jaký jsem vůbec nepočítala — to jest vynikající. Seděla jsem mezi Cassagnacem a Blancem a mluvila jsem hlavně s Blancem, ačkoli jsem se chtěla bavit s tím druhým. Ale ten druhý je tak vážný, že musím nasadit Virginiiny způsoby, abych nepůsobila drze.
Ví, že máma byla v Paříži před dvěma měsíci.
A jak se mluvilo o fotografiích:
„Připravil jsem jednu pro vás,“ řekl mi Cassagnac, „ale,“ dodal, „dovolím si ji nabídnout slečně teprve poté, co požádám o svolení paní její matky.“
„Bože, jak je Cassagnac slušný!“ řekl Blanc svým posměšným tónem.
„Zdá se, že vás to udivuje,“ řekla jsem.
Protože jsem jedla jen hrozny, kladl mi je neustále na talíř. Převrhla jsem džbánek, ten převrhl sklenici pommardu a ta s sebou strhla malou sklenku syrakuského vína a ještě jednu prázdnou sklenku. To vše na Cassagnacův příbor.
„To přináší štěstí, pane — a je to trojnásobné štěstí.“
„Mám všechno štěstí a víc ho nepotřebuji.“
Pohleďte na toho domýšlivce.
Když vstával od stolu, zavadil o lampu a spoustu jiných věcí na krbu — Mouzayová se na vteřinu zděsila, ale ten obrovský poslanec natáhl ruku a obemkl vše, co se chystalo padnout... Ach! Kéž by to tak šlo i s Císařstvím.
Nabídl se, že obstará vstupenky do Sněmovny.
„Jak to,“ řekl, „máte mě k dispozici, a nic jste mi o tom neřekla!“
„Nesnáším prosit.“
„To je jediný způsob, jak něco dostat.“
„Blancu! Zatelegrafujte mému otci, že naprosto nutně potřebuji čtyři místa na zítřejší zasedání. Naprosto nutně.“
Sedla jsem si do slunečního paprsku, jenž mě celou pozlacoval. Cassagnac odjíždí zítra večer lovit kance do Bavorska. Lže bezpochyby a do Bavorska nejede.
Vzala jsem jeho dopis a šla s mámou a Dinou k Alexisovi.
Alexis ho vzal, přičichl k němu, řekl mi, že je z včerejška a že osoba, která ho napsala, mě dnes ráno viděla a zítra odjíždí na cestu.
Co se Pietra týče — to je neobyčejné. Nejprve mi řekl, že tu osobu nevidí a že je nejspíš mrtvá.
To mě naplnilo radostí.
„Opravdu, mrtvá?“
„Počkejte.“
Znovu se dal do svých kejklí a řekl mi, že ho konečně vidí — ale daleko od Itálie, odkud přišel ten dopis. Ten dopis byl napsán dávno; od té doby nastal v životě té osoby velký převrat, smrt v rodině; vztahy se mnou přerušeny.
„Vidím ho konečně. Je to mladý muž, voják... je daleko, je voják, cestuje — a ne vlakem — ó ne! Na koni, ano na koni — je obklopen cizími muži, nejsou tam ženy — je to na Východě.“
To připomíná Srbsko. Jeda do Srbska... Ten galantní junák chce zasvětit svůj věk trestání ničemů, a jednou tedy vyráží. Zbožný jak kostelník sleduje nebes znaky, bere svůj lehký raneček: jeden pár spodků sešlých, ponožky záplatované, jedny prastaré kalhoty, dva kapesníky zedrané. Kůň pod ním klopýtá, celý je zadýchaný, vesta je z plyše a nos mu... mrzne, slaný.
Uf. Alexis tvrdí, že je nesmírně nešťastný.
Otec odjel! Po čtyřech měsících dýchám poprvé!
„Máte vše, co je třeba, abyste byla tělesně dokonale šťastná. Ale vaše duše trpí a nejste šťastná. Ach! Jaký nervový systém — to je děsivé. Jste příliš živá, chcete žít příliš rychle. Máte (až příliš pravda) nadměrnou potřebu náklonnosti a... nedostává se vám jí. Jste nesmírně citlivá — na náklonnost zvláště — a není nic snazšího než vás zranit. Vaše přirozenost potřebuje... aby vás milovali — a nemilují vás dost, nebo si to tak představujete.“ – Alexis.
Ach! Jak je škoda, že Paul a Vir... ne, Paul de Cassagnac odjíždí zítra.
Ten nádherný kreol měl ustaraný výraz a Alexis mi to řekl. Jak to mohl vědět? Co?
Odjíždí zítra — a navíc řekl, že dnes nepůjde do Sněmovny... Uvidíme...
Je tak zábavný.
„Škoda, že vás ve Versailles neuvidíme,“ řekla mu máma.
„Co na tom záleží?“
„Záleží na tom, že by nám bylo příjemné se s vámi setkat.“
„Co vám na tom může záležet?“
„No, pane de Cassagnacu,“ řekla jsem, „tedy nechcete, aby vám lidé říkali příjemné věci?“
„Protože jim nevěřím.“
Je tak velký... tak mohutný, tak tučný, tak černý.
Sotvaže za sebou zavřel dveře, strhl se chór chvály — a on vzápětí vletěl zpět jako vichřice pro rukavice. Bylo to hrozné; naštěstí jsem nic neřekla.

Poznámky

Pozn. překl.: „Maloruský“ — dobový výraz pro ukrajinský. Marie přirovnává otcovo vyhýbání se ke klasickému ukrajinskému lidovému dialogu. ↩
Pozn. překl.: Marie si hraje s jeho jménem: Janvier = Leden, Février = Únor. ↩
Blanc — politický společník u stolu Mouzayové; oběd se konal na rue Saint-Honoré 420, ve čtvrtém patře. ↩
Pozn. překl.: Narážka na operu Victora Massého „Paul et Virginie“ — Virginie je nevinnou, skromnou hrdinkou. ↩
Pozn. překl.: Franc. „fat“ — domýšlivý, samolibý (úzus 70. let 19. století); nikoli „tlustý“ ve fyzickém smyslu. ↩
Pozn. překl.: Alexis byl proslulý pařížský somnambulista — jasnovidec přijímající klienty k psychometrickým čtením. ↩
Pozn. překl.: Parodie na píseň Partant pour la Syrie („Odcházeje do Sýrie“), za Druhého císařství polooficiální hymnu; Marie ji přenáší do Srbska, kam v roce 1876 odcházeli ruští dobrovolníci (srov. 8. srpna 1876). ↩
Pozn. překl.: Cassagnacova matka pocházela z Guadeloupu — odtud nejspíš Mariin „kreol“. ↩