Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 19. listopadu 1876

Lehla jsem si s mámou a místo laskavých slov, po tak dlouhém odloučení, se z mých rtů vyvalil jen proud stížností. Protože... při svlékání jsem se náhodou zahlédla v zrcadle.
– Pohleďte na ta krásná ramena, řekla jsem, a když si pomyslíme, že jsem odsouzena je vždy skrývat... Lehla jsem si rozlícená a úplně mimo sebe a začala potichu naříkat — což brzy přestalo, protože jsem usnula.
Seděly jsme v salónu a otec v pokoji vedle, padlo Antonelliho jméno, říkalo se, že poté, co hrál v Monaku, odjel do Srbska.
– Zjistím to, řekla jsem, buď u věštkyně, nebo u Alexise.
Na to mi máma řekla, že se nemám zabývat „tou bytostí", tím „sajícím seletem", tou „špínou", tím „dítětem".
Dítě... a další věci, které řekla, jasně znamenají, že Antonelli je bezvýznamné dítě, zkažený zelenáč, který se špatně choval a jemuž jsem přikládala příliš velkou důležitost...
Nic bolestivějšího mi nikdo říct nemohl. A po sté jsem ponížena!
Venku je ošklivo, bolí mě hlava a cítím se jako v tíživém, odporném snu.
Rodiče nevypadají příliš jako pes a kočka. Otec si představuje, že stačí políbit ruku, aby se na vše zapomnělo, a tak se tváří vlídně.
Ke večeru se shodneme dokonce tak dobře, že pozorovatel — kdyby tam mohl nějaký být — by na těch obrovských postelích Grand Hôtelu mohl spatřit pána, paní, mne, Dinu a dokonce i Pratera.
Prater byl tak rád, že mě vidí!
Po večeři se mluvilo o tom, že mě uvedou do společnosti. Dnes večer jsem příliš líná, abych vše vyprávěla. Stačí říct, že otec je dost odporný pán, který vypadá, jako by souhlasil, jako by se přizpůsoboval, ale má velkou chuť zmizet a o nic se nestarat. Hraje si na pozorného u své nemocné ženy — to nic nestojí, zvlášť když jde o dva dny.
Georges nás poctil návštěvou. Dina se uzavřela ve svém pokoji, aby ho neviděla — docela chápu, po všech těch hanebnostech.
Kardinál zemřel.
Největší urážka, jakou mi kdo může uštědřit, je říct, že Antonelli je zkažený, lehkovážný, bezvýznamný mladíček.
Vše tedy bylo jen výsměch!!!
Znovu a po sté opakuji své výkřiky rozhořčení! Musím mít život nebo čest té bytosti. Kdybych jen mohla uvěřit, že Antonelli je muž a ne nicka, už by se mi ulevilo.
Myslím víc než kdy jindy na Pachu — jsem připravena ho prosit na kolenou, aby mi vyhladil tu hanebnou stvůru... Och ne, ne hanebnou, ale opovrhnutíhodnou, odpornou, hnusnou!
Jaká hanba a jak jsem potrestána... potrestána proč? Proč? Protože jsem chtěla milovat? Protože jsem se svými rty dotkla rtů muže, z nějž jsem chtěla udělat svého manžela a jemuž jsem byla připravena navždy zůstat věrná — ne snad z věčné lásky, ale alespoň z úcty k Bohu a k sobě samé!
A vy chcete, aby existovaly počestné ženy — vy, hromado hlupáků, příšer, zkažených a hanebných!
Vpravdě ten špinavec nestojí za ty krásné výbuchy hněvu a čím více se zlobím, tím více mě to rozzuřuje... protože se zlobím.
Budu žít v Římě mezi studiem a sněním. Nebudu vycházet, nikoho neuvidím.
Pohřbena zaživa.
Živá, mladá, vášnivá, dychtivá po radostech a po životě! Pohřbena — ano, raději to, než být taková, jakou jsem byla dosud... okukována a pošpiněna a ponižována na každém kroku.
Vpravdě stojí za to být tím, čím jsem tělem i duchem, jen abych žila v ústraní!
Ó, Bože můj, když už mě odsuzujete k tomuto trápení... ne, to jest proto, že si ho zasloužím.
Odpusťte mi.

Poznámky

Pozn. překl.: Franc. „cochon de lait" — sající sele, pohrdavý výraz pro nerozvážného mladíka. ↩
Prater — jeden z Mariiných psích mazlíčků. ↩