Středa, 11. října 1876 (29. září)

Tyto tři dny se dají shrnout jediným slovem: utrpení, utrpení a zase utrpení!
Jako by mi nestačily potíže s penězi, s nájemci, s Alexandrem a všechny ty tisíce drásavých mrzutostí!
Ještě jiné šílenství mi bylo třeba. Řím! Řím, jehož každou ulici, každý dům, každý krámek s růženci, každou zříceninu, každý kostel zbožňuji!
Je to horečka, blouznění, a řeknu o něm jen pár slov — a ta slova, ať je jich sebeméně, stačí, aby mě uvrhla do jednoho z oněch stavů podráždění a zoufalství, jaké si nikdo na světě nedovede ani představit.
Všechny ty noci jsem spala v otcově pokoji a bděli jsme dlouho do noci v komicko-tragických debatách. Sotva otec načal nějakou manželskou stížnost, křičela jsem na něj, že jsem ho neoženila já, že nejsem jeho tchyně a že o ničem nevím.
„Přišla jsem na svět až po vás, našli jste se sami, milujte se, nebo se sežerte, mně je to jedno!“
Nakonec jsem ale vždycky skončila u debaty o cestě. Otec je pro Paříž, já také, ale minulou noc mě popadlo cosi jako záchvat římského šílenství. Nespokojila jsem se jako předešlé noci s hrou na housle a zmocnila jsem se japonského tam-tamu. Přecházela jsem po pokoji a napůl zoufalá, napůl rozesmátá jsem křičela, že chci do Říma, a jestli mě tam otec letos v zimě neuvede do společnosti, že se otrávím a napíšu do deníku i všude jinde, že mě zabil on!
„Slíbila jsem to mámě, tetě, teď to slibuji i tobě, a dej si pozor! Jsem už unavená, unavená, unavená!“
A mrštila jsem tam-tamem o zem, až to strašlivě zařinčelo a zadunělo.
Na okamžik jsem se zastavila, ale jen proto, abych napsala tyto dva dopisy. První odchází telegraficky do Nice, odkud ho teta pošle do „Figara“. A nejprve vězte, že šansonetou, do níž je teď celá Paříž blázen, je „Amandin milenec“, v jednom z posledních čísel „Figara“.
Albert Millaud uveřejňuje „Historii malého Gambetty“ ve čtyřiadvaceti obrazech; poslední obraz ukazuje Gambettu na vrcholu poct, jak se žení s princeznou Amandou, dcerou velkovévody z Gérolsteinu… Ale tady je můj dopis:
Opsaný dopisLettre de Marie à un rédacteur de journal, signée « Amanda » (copie), 11 octobre 1876
Pane redaktore, snažně Vás prosím, abyste otiskl následující dopis, jehož je třeba k umlčení jedné choulostivé pověsti. Četla jsem ve Vašem ctěném listě historku o malém Gambettovi a láteřím na ten poslední prodaný. Nikdy nesvolím, abych se stala ženou muže, jehož duše, zastavená Satanovi, byla pro nezaplacení splátky zabavena a prodána ve veřejné dražbě, o půlnoci, na koňském a psím trhu. Amanda.
Onen dopis odchází telegraficky k tetě, tento poštou.
Opsaný dopisLettre de Marie à un rédacteur de journal, pour « le citoyen L. G. » (copie), 11 octobre 1876
Pane redaktore, nemajíc tu čest znát osobně občana L. G., prosím Vás, abyste mu prostřednictvím svého ctěného listu sdělil následující dopis, který je nanejvýš důležitý. „Vracím se z velmi dlouhé a velmi poučné cesty po Číně a Japonsku. Měla jsem to štěstí, že mi dělal cicerona velice urozený mandarín. Ale nic mě v těch podivuhodných zemích neohromilo tolik jako vznešený zvyk velkého nože. Mezi jinými kuriozitami jsem přivezla několik takových nožů a jeden z nich je Vám k službám, jakmile byste jej ráčil přijmout s tradičními slovy a v jejich pravém smyslu: Vraž si ho do břicha!“
To je začátek korespondence; už jsem shromáždila celou sbírku pojednání o Číně a Japonsku.
Díky Gambettovi poznám ty báječné země báječně.
Když to bylo hotovo, dala jsem se znovu do svého pomateného pobíhání.
„Chci do Říma, chci do Říma, anebo chci umřít!“
Vrhla jsem se na pohovku a začalo se mluvit o mém trápení. Otec mě má rád, je příliš bystrý, než aby se v tom dal oklamat; mluvím s ním upřímně, nebo spíš mluví on sám se mnou.
Obviňuji tu Tutcheffovou a rozplývám se v slzách, nejraději bych se rozplynula docela, vypařila se, zahynula!
napříč stránkou
To je tedy krása!
Pojede, kam budu chtít.
Ale kam pojedu já?! Do Říma — tam je třeba smazat ten hanebný dojem.
Ale Paříž, ale Cassagnac a spiknutí. Až bude Cassagnac ministrem, bude těžko dosažitelný; je třeba udělat si z něj přítele, dokud ještě ničím není. Vrátí-li se císařství, tím lépe; ne-li, obejdeme se bez něj a život v Paříži mi to vynahradí.
Ale Řím!
Mám přece jednou v životě právo na lidské city! Mám přece právo něco milovat, když se bráním milovat někoho?
Když jsem tak přecházela po pokoji, měla jsem prsty jako led a smála jsem se nahlas, zatímco jsem potichu spřádala svou myšlenku dál.
Proč hledat důvody, proč pořád počítat! A v té chvíli jsem nepočítala, poprvé v životě jsem zapomněla na všechno, abych vzpomínala jen na Řím, milovala jen Řím a měla jedinou myšlenku: žít v Římě!
Do Říma, nebo zemřít — raději zemřít než žít v samé bolesti a samých ústrcích!
Otec mě vzal do náruče a skoro násilím mě uložil na lenošku. Brzy jsem usnula, vzteklá, šílená, zamilovaná.
Dnes ráno bylo krásně jako v Itálii; vyšla jsem na schody před domem, ale sluneční paprsek mě donutil okamžitě se vrátit dovnitř. Paprsek slunce jako v Římě — jako by mi ozářil Piazza del Popolo, obelisk a terasy Pincia… slzy mě dusily a mrštila jsem tím hrozným tam-tamem o zem. Hrbatá vykřikla a utekla do svého pokoje.
Vtom se vrací člověk, kterého jsem poslala k Alexandrovi, a nepřináší mi nic než plán mých pozemků — ovšem plán pořízený roku 1770! Před sto šesti lety!
Podrážděná, ponížená, ve skleslosti hraničící s pomatením jsem usedla ke stolu a dala se do pláče!
Ale musela jsem se uklidnit, protože měl přijít Vinogradoff, jeden z nejdůležitějších nájemců.
Až do večeře to bylo samé dohadování o cenách, o platebních podmínkách atd. atd.
Nemám zkušenosti, dobrá, ale ten člověk musel poznat, že jsem neústupná.
Mé tety se pod záminkou procházky vypravily na návštěvu k otcově milence.
„Tvoje sestry chodí na návštěvy k tvým ženským!“ řekla jsem mu včera.
„Žádné ženské nejsou!“ vykřikl celý zmatený.
„A ty se opovažuješ,“ pokračovala jsem, „ty se opovažuješ něco vyčítat mým blízkým!!“
Ta Tutcheffová ho volá do Nice a já jsem mu přísahala, že pojede-li do Nice, najmu muže, aby ho veřejně zfackovali, jeho i jeho sestru.
„Protože kdybys odjel žít do Nice, až už tam nebudeme, zničil bys mě skandálem!“
„Tak to já bych zase najal muže, aby ti ty facky vrátili.“
„To by bylo směšné, můj milý. Když tě dám zfackovat já, mstím se, a tím je věc vyřízena; kdežto kdybys mi je vracel ty, nic bys mi nevracel, nýbrž bys mi dával, a to by bylo nespravedlivé i hloupé.“
A se smíchem jsme si říkali ještě krásnější věci než tyhle.
Ale na tom všem mi málo záleží… ne, dost.
Samo jméno Řím mě rozněcuje a sebemenší popis, sebemenší vzpomínka na mě působí tak, že jejich prudkost nesnesu, omdlévám a zaháním své myšlenky na kraj světa; ty strašné, rozkošně trýznivé vzpomínky mě přivádějí k šílenství! Tolik, tolik… tolik, že nemám sílu, doslova nemám sílu na to myslet.
Vysvětlili jsme si to s otcem kvůli Miloradovitchovi a kvůli dopisu, který mi o tom napsala máma. Trvalo to dlouho a otec mi dokázal svou náklonnost. Máma tvrdí, že Gritze schválně odstranil, a to není pravda (a kdo ví?).
„Aspoň,“ řekl, „nebude nikdo tvrdit, že jsme ho chtěli chytit, ale ona, místo aby mi radila… ona měla raději nedělat všechno to, co dělala… pak by ho neposílali pryč do Vídně!“
Pravda, ošklivá, ale pravda. Ona to neudělala, ale zdání ji obviňuje, a to vyjde nastejno.
Neříkám nic o… o městě, protože chci být vůbec schopna jíst; od včerejška jsem skoro nic nesnědla. A třásla jsem se horečkou… Řím miluji, s Antonellim je to něco jiného.
Kdyby… ne. Ach! Bože můj, buď ke mně dobrý.

Poznámky

Pozn. překl.: Tak v textu: „un fracas et un résonnement [sic] effroyable“ (spisovně résonance). ↩