Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa, 4. října 1876 (22. září)

Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého — zahajuji zápas tváří v tvář s neviditelným rudým býkem!
„Aniž bych o tom slova řekla komukoliv“ — jako guvernér de Lamor v „La Périchole“ — dnes ráno jsem utekla!!
To jest — všichni věděli, že odjíždím — kromě otce, který strávil noc v lese.
Přihlížel mému odjezdu v županu a křičel, že dělám chybu, když jedu, atd. atd.
Vyslechla jsem to — a odjela s Paulem a Stěpanem na kozlíku. Kožich mě chránil před ostrým vzduchem, jenž mi řezal do tváře — zatímco mě celou pohltila četba Cassagnacova hluboce mravného románu.
Sotva jsme byli v hotelu, přijel Michel se svými koňmi, kterých jsme s Paulem využili a jeli se poptat — k notáři, do obchodů, všude.
Seděla jsem mezi Paulem a knížetem, když mě přišla navštívit paní Volkovitská — a pak dorazili její manžel a Gedanoff.
Poslala jsem Stěpana k Alexandrovi a čekala jsem.
Michel, jenž nás neopustil, s námi povečeřel — a po oné večeři jsme se oddali strašlivému očerňování bližního… To jest: Michel hovořil o paní Tutcheffové, o hanebném způsobu, jakým oženili jeho otce s Natálií — a nakonec jsem ho dotlačila, aby řekl, co se povídá o aféře Romanoffů. A víte, co se povídá? Povídá se, že Walitský — Walitský, slyšíte — Walitský otrávil pana Romanoffa. Pila jsem šálek čaje a nesla k ústům lžičku toho čínského nápoje — a myslíte snad, že jsem všechno upustila? K čemu by mi pak byly mé znalosti, mé univerzální pohrdání, má filozofie! Doušek čaje jsem spolkla s dokonalým klidem a úsměvem. Taková absurdita nemohla vyvolat výbuch smíchu. A Michel pokračoval a vyprávěl, že „Maman“ — totiž kněžna, jeho macecha — ukradla obrovskou sumu peněz ze sekretáře svého muže ve chvíli, kdy ten vydechl naposledy.
Ale jděte!
A tedy ve jménu V obchodě jsem spatřila pana Zankovského — poznala jsem ho podle fotografie — a on přišel ke mně a pozdravil. Naposledy mě viděl před osmi lety — ovšem nemohl mě poznat podle tváře — ovšem poznat mě bylo snadné, když už se ví, že Bashkirtseffova dcera přijela ze zahraničí.
Alexandre nejenže nepřišel — ale ještě mi zadržel posla.
Ach, z toho bych lezla po zdech, kdybych se neovládla.
Oplakávej Řím, plač — miluj, lituj, pohrdej! Ale nezůstávej ani okamžik bez čtení nebo hovoru — přemítání by tě dovedlo k šílenství — nebo přinejmenším k zoufalství.
V jednu hodinu odjíždím do Čerňakovky. Nečekají mě — budou doma.
Znovu uvidím venkov, kde jsem prožila celý svůj život až do odjezdu do ciziny. Tam jsem žila pod křídlem babičky — ta mě zbožňovala a já ji zbožňuji teď. Uvidím její hrob, uvidím velký dům, zahradu, rybník — a nad ním altán na kopci v lese. To vše mi táhne před očima — ale nekonám zbožnou pouť — ženu se za zlodějem!
Ach, můj Bože! Bože můj — kéž to skončí!
Můj démon — to druhé já — mi křičí, že kdybych teď šla pěšky do Kyjeva, stala bych se vším, čím chci být — ba i královnou! Démon dobře ví, že je to nemožné — a mučí mě těmito pokušeními. Nemožné, abych získala nemožné… ale ne — neříkejme nemožné — existuje jen obtížné — snad zázračné. Nuže — učiňme zázrak, abychom zázrak získali!
Bože, nepokoušej mě — nebo spíše ty — ty, nehodné a pošetilé stvoření — nepokoušej Boha!
Vstaň, nehodné stvoření — a dokaž, že kdo miluje Boha, dosáhne všeho. Moje tělesná schránka slábne… Bůh chce, aby ctižádost měla své meze — a Bůh mě zastavuje uprostřed vzletu jako ta nevysvětlitelná síla, která člověka v noční můře ochromí a umlčí.
To vše jsou jen fráze, jimiž se snažím uniknout.
Bůh sám mi ukazuje cestu — vím, že po ní nepůjdu… a to mě trýzní.
Zima, která přijde jako hrom — čas, jejž by si vyžádala ta pěší cesta — „co tomu řeknou lidé?“
Vše mi dokazuje, že Bůh mi chce dokázat bezmocnost člověka — říká mi: jdi — a ukazuje mi cestu — a já slábnu — je to moje vina.
Myslíte si, že jsem šílená — jsem jen v extázi — a kdybych poslechla Génia, jenž ke mně mluví, měla bych vše. Ale nejsem hodna — a Bůh mi tak či onak brání dosáhnout cíle — ovlivňuje mou vůli, naplňuje mě slabostí, plete mi mysl. Jdi, říká — ale překonej tyto překážky — překonáš-li je, jsi Hodna —
A nemohu!

Poznámky

Pozn. překl.: „La Périchole“ (1868), komická opera Jacquese Offenbacha na libreto Meilhaca a Halévyho. Guvernér Limy je v ní nafoukaná postava, která si zakládá na své diskrétnosti. ↩
Pozn. překl.: Pěší pouť do Kyjeva — ke Kyjevsko-pečerské lávře, jednomu z nejvýznamnějších pravoslavných poutních míst — byla v ruské pravoslavné tradici uznávaným projevem krajní zbožnosti a pokání. ↩