Úterý, 3. října 1876 (21. září) — správní záležitosti a rodinné vedení

Celý můj den je obsažen v dopise, který jsem právě napsala — a zde je — jde o odpověď Collignovi, který se mě ptá na zprávy o Miloradovitchovi.
… Konečně, začnu-li od konce: povím vám, že naše výpočty při pózování k portrétu byly marné, neboť mladý muž je [škrtnuté slovo: hlupák] a jeho jmění se nevyrovná jeho hlouposti. Snáším vše — kromě hlouposti. Nejsem tak zoufalá po nápadníkovi, abych si vzala takové zvíře. A matka má milence, který má milenku — a ti dva okrádají Madame, a tedy i syna. Až vás uvidím, vyprávět vám budu divy o zdejších mravech. Prostopášnost se tu praktikuje jako pravidlo — a středověké soudy lásky nebyly naivněji zkažené než zdejší lidé.
Stále jsem na venkově.
Jsou ve mně dvě já — a jedno z těch stvoření žasne, jak druhé může dělat vše, co dělá.
Pacht, pachtýři, správci, kupci, notáři — (ó Galulo!) — to vše mě zaplavuje. Píšu deset dopisů denně, otcova knihovna se proměnila v kancelář, telegramy a kurýři mě stojí oči z hlavy — řídím, nařizuji a zuřím.
Musím bojovat proti zavedené moci strýce, který mi z pohnutek ne právě nezištných všechno plete. Bombarduji ho takovými dopisy, že kdyby byl čestný člověk, hodil by mi všechny dokumenty na hlavu a otočil se ke mně zády. On se však směje a pokračuje s nejpobuřující drzostí. Ale jelikož můj pluh naráží na kameny, rozdrtím je, místo abych se zastavila a zklamala. Před sebou samým chová člověk sebelásku, jež hraničí s vychloubáním — a sama sebou roznícena se zatvrzuji vůči ostatním. Vzdávám díky Bohu, že mě tak mladou postavil do čela… intelektuálního vedení celé rodiny — neboť získávám velké zkušenosti, obrovské zklamání z mnohého a hluboké pohrdání veškerým lidským pokolením. Zkušenost mě ušetří oněch nepříjemných lekcí, jež člověk na každém kroku dostává od úslužných učitelů. Pohrdání mě ušetří zklamání — a ta jsou tím nejkrutějším na světě pro jemné a čestné povahy.
Všechny tyhle užitečné znalosti nutně škodí mému půvabu — odnímají mé tváři onen mladistvý a upřímný dojem, který lidé mají rádi — ale snad mě učiní šťastnější. Nesmějte se (i když mám sama chuť se smát) a nemyslete si, že se považuji za učenou a neomylnou.
Věřím jen, že vím trochu více než jiné — a že mé vzdělání bude hotovo dříve než vzdělání [škrtnutá slova: těch] ubohých z utlačeného pohlaví.
Tím se s vámi loučím a prosím vás, zachovejte tento dopis — neboť po mé smrti budou všechny mé dopisy zbožně sebrány a vydány vděčným Potomstvem.
To vše je naprosto pravdivé a nic nepřeháním. Paní Gorpintchenková — budu jí říkat Hélène pro zkrácení — je žena důvtipu a poznávám v ní zdroj výborných zásad, které jsem zaznamenala u jejího syna.
Psala jsem Gambettovi, Fosterovi, Berthě, mámě, Alexandrovi, Mouzayovi, Collignovi, Etiennovi.
Otec a tety pomáhali — opisovalo se, pečetilo, listovalo se Občanským zákoníkem. Činnost mě oživuje — cítím energii na vše — můj dopis mámě je zvláštností — div se nepřetrhnu, abych jí sdělila svou vůli — a předem zuřím, přemýšlejíc, že vše bude marné jako vždy.
Padám jí k nohám a hrozím, že zemřu, nevyhoví-li se mým příkazům.
Paul se vrátil bez Pašy — nebudu zde vysvětlovat — kopie dopisu, který Pašovi píšu, vše objasní. Zda mluvím vážně nebo ne, nemohu říct. Vše dělám se smíchem i pláčem zároveň. V předchozím dopise jsem mu vážně řekla, že jsem rozzuřená pro jeho nedostatek ohleduplnosti — a ten nedostatek spočíval v „snězení mých oblíbených zavařenin". Směšný výmysl, který bral vážně — přísahal Paulovi, že se zavařenin nedotkl — a poslal mi jich celou mísu.
[Jeden řádek přeškrtnut.]
Paul říká, že nosí medailon s mou podobiznou. Můj portrét stojí před ním na psacím stole. Ať tak či onak — na lidi dělám podivný dojem. Vsadím se, že ten blázen přísahal, že mě znovu neuvidí.
Ach, jaká bouře je můj mozek! Kéž mě Bůh dále osvěcuje svým světlem a chrání mě.
Padám před ním na kolena a děkuji mu.
Noviny hovořící o Římě mě rozplakaly dojetím — a já do Říma nepojedu!
[Na vrcholu stránky:]
— Lampy lásky, jež Bůh zháší spuštěním ruky.