Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek, 6. října 1876 (24. září) — cesta do Čerňakovky a vzpomínky z dětství

Odjela jsem v jednu hodinu ráno do Iskrovky — na půl cesty — aniž bych počítala s jakýmkoli vozem, a bez naděje třeba jen na káru.
— Ale jak urazíme těch sedm nebo osm verstů do Čerňakovky? — zvolal Paul.
— Na selském voze — a nenajdeme-li žádný, pěšky!
[Škrtnuté slovo: Na] to zvolal, že by za nic na světě nešel pěšky lesem, aby ho sežrali vlci.
Audaces fortuna juvat — na nádraží jsem nalezla Zankovského, pana a paní Volkovitské a Gedanoffa — první mi nabídl nejen svůj vůz, ale:
— Kdybych neměl koně, — řekl, — zapřáhl bych se sám.
Ostatní tři jeli do Charkova, jak mi řekli ráno.
Pamatujte dobře, že jsem předevčírem ve středu vstala v devět hodin.
V Iskrovce jsme nalezli Alexandrovu trojku čekající na jeho advokáta — a Stěpana, který se vracel, aniž mi přinesl dopisy, jež jsem žádala!
V bledém světle padajícím z měsíce jsem mlhavě poznávala tu cestu — les — a nakonec bránu — nádherné nádvoří mistrovsky vysázené keři a květinami, aby nerušily výhled — a jednopatrový dům, velmi dlouhý, s velkými okny a po stranách dvě věže. Mrzlo — tráva byla jako poprašená — všichni hlídači (jsou čtyři, co bdí) přiběhli — zvonila jsem ze vší síly — dubová předsíň, čekárna, jídelna, sál — odbočila jsem doprava, nechávajíc vlevo ostatní salony — a vstoupila jsem jako smršť do ložnice, tedy do bývalého čajového pokoje, který Alexander a jeho rodina obývají, neodvažujíce se ještě porušit naše pokoje — v chvályhodné delikátnosti a jakési dávné úctě.
Nečekali mě — ale pohled na ty dvě děti, krásné jako andělé spící těsně vedle otce, mě dojal — objala jsem je, zároveň vytahujíc z kapsy dopisy a dokumenty a znovu začínajíc výčitky nahlas. Nadine se probudila a já jsem ji šla políbit za paravánem.
Jakkoli mě přemlouvali, nechtěla jsem spát — vzala jsem si dopisy, které jsem potřebovala — mluvila jsem (ale mluvit je s tím člověkem marné) — pila jsem čaj — ještě nesvítalo. Pomyslím-li, že dříve k cestě z Poltavy na venkov bylo potřeba celého dne příprav, potíží, koní!
Ve čtyři hodiny [škrtnutá slova: parní] mlátička na obilí začala pracovat a dům se zcela probudil.
Prohlédla jsem pokoje — prohledala skříně a komody, kde je vše nedotčeno a uchováno s pozoruhodnou péčí — viděla jsem staré sluhy, starého kuchaře — Mayera, německého zahradníka, který tvrdí, že je nemanželský syn nynějšího pruského Viléma — a který je u nás šestadvacet let.
Bashkirtseffové ať dělají co chtějí — vždy bude cítit, že ten, kdo jejich dům vystavěl a ozdobil, byl voják — zatímco tady je cítit velký pán. Snad by bylo lépe [škrtnuté slovo: bývalo] být vojákem a bít syny holí, jako generál bil mého otce — jméno Babaninů by bylo čisté.
Vstoupila jsem do pokoje babičky — ale protože jsem nevešla sama, předstírala jsem hlubokou lhostejnost a dala se do prohledávání máminy truhly, která tam byla umístěna.
Spěchám psát — ó marnosti! Spěchám vyprávět o svých výkonech.
Chci vyprávět všechny nerozvážnosti, jichž se člověk dopouští v mém věku. Ach — tím hůře — tento život mě omračuje.
Od středy v osm hodin ráno až do čtvrtka ve dvanáct hodin v noci jsem nespala. Bděla jsem čtyřicet hodin — tak svěží a silná, jak jen bylo možné.
[Napříč stránkou: Aspoň jsem si svého šílenství vědoma.]
„Strašný zloděj" je v jádru čestný člověk — okrádá jen svého otce — a nám bere jen málo tím, že někdy měsíc zadržuje příjmy — je ale spravedlivé, aby za vše, co dělá, byl odměněn. Zbývá tedy jen jeho charakter, jenž nenávidím — není-li člověk neustále přítomen a nepožaduje věci, nedostane nic. Vzala jsem vše, co jsem chtěla — papíry, dokumenty, poznámky ke všemu. Odeslala jsem dvacet tisíc franků do Nice.
[Napříč stránkou: A já jsem doufala — já, vznětlivé a zkažené dítě — bojovat s tím prohnaným lišákem!]
V sedm hodin večer jsem opustila naše staré hnízdo — kde každý člověk, každý předmět má pro mě příběh. Teď, jak píšu, mám chuť plakat.
[Škrtnutá slova: Vzpomínám si] na sebe úplně malou v tom domě — a teď je tam už nová generace — dívka a chlapec — jako já a Paul… a pak…
Doprovodili nás až do Iskrovky.
Ach — málem jsem zapomněla — ubohá Vasilissa, sestra dědečka — kdysi milionářka — která prohýřila vše, aniž si kdy dovolila rozptýlení nebo milence — přišla žít sem. Říkají o ní, že je bláznivá, protože je přehnaně comme il faut.
Ten pohled mě bolel. Je vykázána do pavilonu — sama, sama, stále sama. Mluvila jsem k ní z hloubi duše — dojala se, myslím — říkají o ní, že je z kamene. Zůstala jsem dlouho — cítila jsem, že rozhovor s dobrou a přátelskou duší jí velmi prospívá.
— Už nemá svého psa, — řekla jsem Nadině při odchodu, — je stále sama!
— Má kočku, — odpověděla mi ta vzorná žena.
Ubohá stařenka nás o několik okamžiků následovala. Ovinula jsem jí hlavu bílým tylem — byla majestátní a krásná jako paní de Chevreuse v Galerii Versailles. (Paní de Chevreuse má na tom portrétu černý závoj.)
V Iskrovce mě Volkovitští a Gedanoff — vracející se z Charkova — pozvali do svého vagonu — sotva jsem měla čas nastoupit — Gedanoff padl na kolena a posloužil mi jako schůdek.
Alexandre jel se mnou. Ještě jsem na něco zapomněla! Zvážila jsem se na nádraží — a vážím 125 liber!
A pak — nebo spíše předtím — na cestě z domu do Iskrovky leží hřbitov, uprostřed nějž se tyčí mramorová skála korunovaná křížem. Hrob babičky.

Poznámky

Pozn. překl.: Versta je ruská délková míra, přibližně 1,07 kilometru, tedy dvě třetiny míle. ↩
Pozn. překl.: Audaces fortuna juvat (lat.) — „Odvážným štěstí přeje" (Vergilius, Aeneis X.284). ↩
Pozn. překl.: Marie de Rohan, vévodkyně z Chevreuse (1600–1679), proslulá krasavice a politická intrikánka na dvoře Ludvíka XIII. a později za Frondy. Její portrét visí ve versailleském paláci. ↩