Pátek, 29. září 1876 (17. září)

Včera jsem byla tak zoufalá — zdálo se mi, že jsem navždy připoutána k Rusku. To mě přivádělo k šílenství — div jsem nelezla po zdech, a tiše jsem plakala.
Paša se pro mou korespondenci stává téměř Giroflou. Nevím proč, ale dnes vypadám rozlíceně — což otce rozzuřuje a vnáší mezi nás všechny chlad.
Paul mě neustále upomínal, že je čas spát — a když jsem byla v pokoji, požádal mě o peníze, aby mohl dojet pro Pašu. Nápad se mi zdál dobrý — chybí mi ten hodný, opravdu hodný chlapec.
Jeho matka mě uvádí do rozpaků. Proč? Protože řekla několik věcí, z nichž vidím, jak nadšeně jí o mně syn mluvil. A když jsem nakonec naléhala, aby ho přivolala, řekla mi napůl v žertu, napůl vážně:
„Ne, ne — musí zůstat tam. Tady se nudíš a nemáš co dělat, tak ho trápíš — vrátil se ke mně celý zdrcený a omámený.“
Na to jsem velice bezelstně odpověděla:
„Nemyslím, že by Paša byl muž, který by se urážel pro nějaké přátelské žerty — a pokud žertuji a trochu ho škádlím, je to proto, že je mým blízkým příbuzným — téměř bratrem.“
U stolu, kam jsme si téměř ihned sedli, mě dlouho zkoumala a řekla:
„Víte, co je vrchol šílenství?“
„Ne.“
„Zamilovat se do Mousse.“
Instinktivně jsem si tu větu spojila s ostatními a s dalšími ještě — a zčervenala až po uši.
Ostatně nic z toho mi nezabránilo poslat Paula — i za cenu nepříjemností.
Píšu v otcově pokoji — dlouho jsme si povídali, on ležel, já seděla na okraji jeho postele. Paul mi říká, že nikdy nemluví s nikým z domu — trávíval celé dny ve svém křesle a ke všemu, co mu vyprávěli, se omezoval na: „hm… ano… hm…“
„A to bylo vše.“
Se mnou hovoří, povídá si, směje se — já ho rozzuřuji, on mě přivádí k šílenství — říkáme si nebo spíš já jemu hlouposti a čekám, až se první vrátí on; nikdy to neopomene a zase spolu sedíme.
Když jsme spolu probrali padesát plánů, nechala jsem ho spát a přišla do jeho knihovny psát toto. Vzpomněla jsem si, že má vždy nabitou pistoli v zásuvce nočního stolku — a… skočila jsem ke dveřím čínského salonu, abych se rozohnila a křičela přirozeněji — a vydala jsem ze sebe velký zoufalý výkřik, který kvůli smíchu, jímž jsem se dusila, zněl srdcervoucně.
„Bože! Někdo leze… Ai! Ai!“
„Kde? Co?“ zvolal otec.
„Tam, oknem! Ai! Stěpane, Kusmo! Sem, na pomoc!“
Schovala jsem se za dveře, lomcovala jsem jimi a bušila do nich pěstmi i nohama.
„Oh! Ho! Ah! Tudy — vlamuje se!“
„Počkej, počkej,“ křičel otec, „už jdu, běžím!“
Slyšela jsem ho škubat zásuvkou, která se nechtěla otevřít — a konečně se vrhl do pokoje v košili, s vychrtlými holými nohama a revolverem v ruce.
„Kde — kdo tam je?“ křičel.
„Tam přece, u okna!“ a schovávala jsem se za dveřmi, abych si zachovala vážnou tvář a předstírala strach… ale tolik připomínal figurku z krabičky voskových zápalek, že jsem vyprskla smíchy, a pohled na jeho tvář, která přecházela od zděšení k úžasu a potom k veselí, dovršil můj smích, a chudák běžel k posteli, kroutil… hlavou a útěkem se snažil skrýt ty nohy před zraky.
„Ach!“ říkal. „Přece jen to člověka rozruší, víš, ne, opravdu.“
Byla jsem nadšená, jak se to povedlo, a když jsem mu dala dvě minuty, aby se uklidnil:
„Tatínku, je půlnoc.“
„Cože?“
„Bojíš se strašidel?“
„Cože?“
„Strašidel, přízraků, mrtvých.“
„Ach, ne, ne, prosím tě, o tom nemluvme.“
„Jak to, ty se bojíš?“
Vzala jsem svíčku, odnesla ji do jeho pokoje a strčila mu ji pod nos. Byl vážný a začal mi vykládat o těžkých následcích, jaké mohou takové úleky přivodit, a prosil mě, abych nemluvila o znepokojivých věcech
Jsme strašpytel…
Ach, bídný Římane! Jak bych tě rozdrtila, kdybych mohla — ne pro tu urážku, ale pro pomluvy, které následovaly po jeho dvoření a jeho lásce.
Je to člověk, který bude vyprávět a smát se, a moje pověst je ztracena…
Ach, bídníku! Ach, bídníku… Kdybych ho tu měla, mám náladu… vrhnout se mu do náruče… a uškrtit ho… v objetí.
Ne, opravdu, s chladnou hlavou říkám, že bych ho chtěla sevřít v náručí a pak ho zabít se slovy, že je to trest za jeho zbabělost.

Poznámky

Pozn. překl.: Girofla — Mariina přezdívka pro Émila d’Audiffret (podle Lecocqovy operety „Giroflé-Girofla“, 1874), který byl v roce 1875 stálým námětem rodinných dopisů („teta pořád psala o Giroflovi“, 050.0224). Pacha se stává podobným námětem jejích dopisů. ↩
Pozn. překl.: Mousse — přezdívka Marie Bashkirtseff v rodinném kruhu. ↩