Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek, 29. září 1876 (17. září) — žerty a rodinné vztahy

Včera jsem byla tak zoufalá — zdálo se mi, že jsem navždy připoutána k Rusku. To mě přivádělo k šílenství — byla jsem připravená lézt po zdech a tiše plakala.
Paša se pro mou korespondenci stává téměř Giroflou. Nevím proč, ale dnes vypadám rozlíceně — což otce rozzuřuje a vrhá chlad mezi nás všechny.
Paul mě neustále upomínal, že je čas spát — a když jsem byla v pokoji, požádal mě o peníze na to, aby šel pro Pašu. Nápad se mi zdál dobrý — chybí mi ten hodný, opravdu hodný chlapec.
Jeho matka mě uvádí do rozpaků. Proč? Protože řekla několik věcí, z nichž vidím, v jak nadšených výrazech jí syn o mně mluvil. A když jsem nakonec naléhala, aby ho přivolala, řekla mi napůl smíchem, napůl vážně:
— Ne, ne — musí zůstat tam. Tady se nudíš a nemáš co dělat, tak ho trápíš — vrátil se ke mně celý zdrcený a omámený.
Na to jsem odpověděla s velkou bezelstností:
— Nemyslím, že by Paša byl muž, který by se urážel pro nějaké přátelské žerty — a pokud žertuji a trochu ho škádlím, je to proto, že je mým blízkým příbuzným — téměř bratrem.
U stolu, kam jsme si téměř ihned sedli, mě dlouho zkoumala a řekla:
— Víte, co je vrchol šílenství?
— Ne.
— Zamilovat se do Mousse.
Instinktivně jsem si tu větu spojila s ostatními a s dalšími ještě — a zčervenala až po uši.
Ostatně nic z toho mi nezabránilo poslat Paula — i za cenu nepříjemností.
Píšu v otcově pokoji — dlouho jsme si povídali, on ležel, já seděla na okraji jeho postele. Paul mi říká, že [škrtnuté slovo: nikdy] nemluví s nikým z domu — trávíval celé dny ve svém křesle a ke všemu, co mu vyprávěli, se omezoval na: — hm… ano… hm…
— A to bylo vše.
Se mnou hovoří, klevetí, směje se — já ho rozzuřuji, on mě přivádí k šílenství — říkáme si nebo spíš já jemu hlouposti a čekám, až se první vrátí on; nikdy to nevynechá a opět sedíme.
Probravši s ním padesát plánů, nechala jsem ho spát a přišla do jeho knihovny psát toto. Vzpomněla jsem si, že má vždy nabitý revolver v zásuvce nočního stolku — a… vyskočila jsem ke dveřím čínského salonu, abych se rozohnila a křičela přirozeněji — a vydala jsem ze sebe velký zoufalý výkřik, který působil srdcervoucně, neboť smích, jímž jsem se dusila, jej zkresloval.
— Bože! Někdo leze… Ai! Ai!
— Kde? Co? — zvolal otec.
— Tam, oknem! Ai! Stěpane, Kusmo! Sem, na pomoc!
Schovala jsem se za dveře, třásla jsem jimi a bila pěstmi a nohama.
— Oh! Ho! Ah! Tudy — vlamuje se!
— Počkej, počkej, — křičel otec, — přicházím, běžím!
Slyšela jsem ho škubat zásuvkou, která se nechtěla otevřít — a konečně se vrhl do pokoje v košili, s vychrtlými holými nohama a revolverem v ruce.
— Kde — kdo tam je? — křičel.
— Tam, oknem! — a já se schovala za dveře, abych si zachovala vážnou tvář a předváděla strach… ale tak připomínal figurku z krabičky voskových zápalek, že jsem propukla v—

Poznámky

Pozn. překl.: Girofla — postava z operety „Girofle-Girofla" (Charles Lecocq, 1874), zde ve smyslu prostředníka a posla. ↩
Pozn. překl.: Mousse — přezdívka Marie Bashkirtseff v rodinném kruhu. ↩