Středa, 27. září 1876 (15. září)

Kdybyste věděli, kde jsem strávila noc! Na pohovce v otcově pokoji.
Máma mi poslala Cassagnacův portrét — věrný a krásný jako živý. Ten portrét mě značně rozrušil i potěšil.
Šla jsem pro inkoust — otec mě zavolal — posadila jsem se na jeho postel a pak si lehla vedle něj jako dítě. To je nejlepší způsob, jak si důvěrně pohovořit. Toho jsme si neodepřeli. Mluvím se smíchem, a tak mohu říct vše — i věci nejnepříjemnější a nejdrzejší. Moje poslední věta z předevčírka se ho dotkla — a včera večer jsem mu zopakovala totéž a dodala, že s ním máma nemohla žít, protože hned po svatbě měl za milenku vesnickou dívku, kterou měl ještě před sňatkem. Začal přísahat, že ji propustil, jakmile se setkal s mámou.
Stěžuje si — říká, že vedl bláznivý život, že se bavil — ale že mu něco chybí, že není šťasten.
„Do koho jsi tedy zamilovaný?“ zeptala jsem se a smála se jeho povzdechu.
„Chceš to vědět?“
A tady se zarděl tak silně, že si objal hlavu pažemi, aby si zastínil tvář.
„Chci. Řekni.“
„Do mámy!“
A protože se mu třásl hlas, dojala jsem se natolik, že jsem propukla v smích, abych to dojetí skryla.
„Věděl jsem, že mi neporozumíš!“ zvolal.
„Promiň — ale tahle manželsky romantická vášeň se ti tak málo podobá…“
„Protože mě neznáš! Ale přísahám ti, přísahám, že je to pravda — před tímto obrazem mé babičky, před tímto křížem, požehnáním mého otce!“ Tehdy jsem toho člověka ještě důkladně neznala, a tak jsem uvěřila.
A pokřižoval se před obrazem a křížem, které visely nad postelí.
„Snad je to proto,“ pokračoval, „že si ji vždy představuji mladou, jako tehdy — protože žiji z představ minulosti.“
Když nás rozloučili, byl jsem jako šílený — šel jsem pěšky jako poutník pomodlit se k Achtyrské Bohorodičce — ale říká se, že tato Panna přináší neštěstí — a je to pravda, neboť se to potom zamotalo ještě víc. A pak — mám to říct? budeš se smát… když jste bydleli v Charkově, jezdíval jsem tam sám a tajně, vzal jsem si drožku a číhal před vaším bytem, zůstával jsem tam celý den a díval se do oken, abych ji zahlédl, a pak jsem se vracel, aniž mě kdo spatřil.
Kdyby to byla pravda, bylo by to velmi dojemné, ale protože jsem u toho všeho nebyla a nestalo se to v době, kdy jsem všemu rozuměla, nemohu to posoudit.
„A řekni mi… když už mluvíme o mamince… nemá… hm… nemá ke mně odpor?“
„Odpor? A proč, prosím tě? Ne, vůbec ne.“
„Hm… totiž člověk mívá někdy takové nepřekonatelné antipatie…“
„Ale ne, ale ne.“
Zkrátka jsme o tom mluvili dlouho; mluvila jsem o ní jako o světici, kterou je — a kterou byla vždycky, odkdy si pamatuji, že jsem něco chápala. Co bylo před lety, když jsem byla dítě… to nevím a nemohu soudit.
Bylo pozdě; kdybych šla spát k sobě, ještě bych povečeřela, psala a četla, a tak jsem se rozhodla nahoru nechodit. Otec mi sám došel do prádelny pro prádlo, aby nebudil služebnictvo, ustlal mi, dal mi svůj župan a šál, abych se přikryla, a když odhrnul závěs, který odděluje lenošku od postele, povídali jsme si ještě dlouho, a se smíchem jsem ho prosila, ať mě provdá za knížete Kotchoubeye, který je vdovec, má dva syny, čtyřicet pět let a sto tisíc jiter půdy, čili sedm set tisíc rublů důchodu.
Je to jeho přítel, opíjejí se spolu.
„Ach ano, to by bylo dobré.“
„To bych řekla, tatínku!“
napříč stránkou
Když si pomyslím, že jsem s tím člověkem jednala jako s otcem, stydím se.
Dnes ráno v osm jsme se chystali odjet do Poltavy, když přijela paní Hélène Gorpintchenková, Pašova matka.
Roztomilá hrbatá dáma, myslím, že trochu strojená. Byla kdysi milenkou slavného černošského herce Alridge.
Vypili jsme spolu čaj a potom jsme odjeli. Otce tam volají, aby předsedal nevím už jaké… mašinerii.
Je zima, občas prší; vyjela jsem si v bílém a pleť mi vlhkem ještě zkrásněla, a Michelovi koně letí jako Pegasové — ne jeho ryzá trojka, ale dva jiní, vraní: ten v oji je znamenitý klusák, ten postranní je ubohý tatarský kůň, vypadá vyzáble, ale neběží — letí.
Michel nám přivedl proslulého pana Gedanoffa; obědvali jsme v pěti: otec, ten pán, Paul, Michel a já.
Pak jsme se vypravili k fotografovi; pózovala jsem jako selka — vstoje, vsedě a vleže, jako když spím.
Poltava se zdá živější; viděla mě Yonina, která vycházela z domu Miloradovitchových. Gritz se podle Michela dnes vrátil.
„Viděl jste mou dceru?“ zeptal se otec pana Gedanoffa, když vešel.
„Ano, pane, měl jsem to…“
„Lepší se nedělají, viďte? Lepší nejsou a nebyly.“
„Promiňte, pane, bývaly — za časů, kdy ještě byl Olymp.“
„Ach, pane Gedanoffe, vy jste, jak vidím, mistr lichotek.“
„Nikoli, slečno, naopak snižuji cenu, kterou vám přikládá váš pan otec, neboť říkám, že ‚bývaly‘.“
Ten pán je dost ošklivý, dost tmavovlasý, dost slušný, dost světský, dost dobrodruh, dost hráč a dost poctivý člověk. V Poltavě ho mají za nejvzdělanějšího a nejvybranějšího pána, což je pravda… na Poltavu.
škrtnuto[Zrušeno 1,5 řádku]
Tenhle pobyt v poltavském Evropském hotelu mi aspoň trochu pozvedl náladu. Cítila jsem, že jsou na mě pyšní, že se na mě dívají a že se o mě zajímají. V provinčním městě mají lidé méně čím se zabývat. Otec mi ukradl deník, strhla se honička, křik na chodbě, a nasmáli jsme se tomu.
Tentokrát jsem při tom ďábelském sjezdu z kopce zůstala ve voze; první chlad mě donutil obléct si kožich, který jsem nosila letos v zimě. Celou dobu byl uložený, a tak si uchoval vůni, kterou měl v Římě, a ta vůně, ten kožich…
Všimli jste si, že k tomu, abychom se přenesli na kterékoli místo, stačí jen vůně, nápěv, barva
Strávit zimu v Paříži?!! Ach! Ne.
Večer jsme se veselili nad dopisy a telegramy, kterými bombarduji Pašu. Před týdnem jsem mu napsala něco, co ho muselo hodně ranit, a před třemi dny mu píšu, že to byl jen žert, a abych ho utěšila, posílám mu tři příšerné kravaty.
Řekl matce, že málem omdlel, když jsem ho prosila, aby zůstal, a on nemohl.
Citlivý mladík!
Ale to mi vnuká nápad na zítřek… uvidíte.

Poznámky

Pozn. překl.: Achtyrská Bohorodička — proslavená zázračná ikona Panny Marie ve městě Achtyrka na Ukrajině, místo pravoslavného poutnictví. ↩
Pozn. překl.: Ira Aldridge (1807–1867), afroamerický tragéd, v Evropě oslavovaný jako Othello. Od roku 1858 opakovaně objížděl Ruské impérium a zemřel roku 1867 na turné v Lodži (Wikipedie, „Ira Aldridge“). Marie píše jeho jméno „Alridge“. ↩