Sobota, 16. září 1876 (4. září)

Křivě jsem přísahala — dala jsem čestné slovo, a přitom lhala, ale vymanila jsem se z nepříjemné situace.
Máma mi v dopise píše: serre-la à Gritsa Miloradovitch — to znamená: podej ruku Gritzovi Miloradovitchovi.
Vzhledem k otcovým podezřením, naší včerejší rozmluvě a klevetám, které kolují po městě, jsem ty řádky začernila inkoustem, když jsem otci dávala dopis ke čtení, ale on je přesto dokázal rozluštit a uhodnout. Ta slova by přešla nepovšimnuta — ale vymazána nabyla směšné důležitosti, a protože jsem nevěděla, co dělat, usmála jsem se a řekla, že otec je mizerný věštec.
„Chceš, drahoušku, předstírat nepravdu, abys poznal pravdu!“
„Jak to — ty to popíráš?“ vzkřikl ohromen.
„Ano, popírám.“
„Tvé čestné slovo?“
„Mé čestné slovo! Odvážil by ses pochybovat, tatínku?“
„Ach!“ řekl, „je to možné? Taková drzost mě omráčila.“
„Kdybych nepovažovala tvá slova za lest, kterou mě chceš přimět přiznat pravdu, urazila bych se — ale jen se směji.“
„Dáváš čestné slovo?“
„Ano, a přísahám před Bohem!“
Jaká hrůza.
Otec nebyl vůbec přesvědčen a já jsem lhala nadarmo — tedy hanebně. Lhát je vždy hanebné, a jakmile člověk jednou poruší slovo, není už žádná zábrana proti lži a svědomí.
Šla jsem sama do kostela a modlila jsem se z celé duše — nebylo nikoho, kdo by se díval, komu se předvádět. Byla jsem tam jen já, kněz a jáhen.
Otec mě vzal na procházku, a sotva jsme si sedli ke stolu, řekl:
„Ach, Marie, tvá diplomacie je špatná!“
Abych tedy prokázala svou nevinu a hlavně naivitu, vylíčila jsem celou věc a hlavně jsem zdůrazňovala, jak zbytečné by bylo mazat tak prostou věc a lživě ji popírat.
Nevěděla jsem, jak z toho vyjít — otec jasně viděl Gritzovo jméno, po tolika hádkách jsem se nemohla přiznat.
„Ach, jak je tatínek mazaný!“ zvolala jsem a hledala novou lež.
Předstírá nepravdu, abych mu vypověděla pravdu. Přiznávám to — jsi obratný, prohlédneš mě, víš, že nedokážu nic udržet v tajnosti, a volíš ten pravý prostředek, abych ti řekla všechno. Ach — ale ne, tentokrát neřeknu — zakazuji si to říct!
Lámala jsem si hlavu a zoufala jsem si.
Otec setrvával ve své nedůvěře — a měl naprostou pravdu.
„Poslyšte,“ řekla jsem, „jdu pro ten slavný dopis a všichni ho rozluštíte! Jak jste tu všichni zvláštní, Bože dobrý! Co by bylo špatného na tom pozdravit Gritze Miloradovitche? A proč bych to skrývala?“
Paul běžel za mnou — utrhla jsem ten kousek, spálila ho, dala dopis Paulovi a nařídila mu, ať řekne, že ho zvedl z koberce dřív než já.
„To je přesně to, co jsem potřeboval,“ řekl otec, ukázal na roztrhaný dopis a s úsměvem dodal:
„Nuže, je-li tomu tak, ustoupím tvým lstem a vše povím Kněžně! Pojďte, teto.“
Přišla jsem na to. Gritz a Grof si jsou podobní v ruštině jako ve francouzštině, Miloradovitch a Merjeewsky taktéž — zvláště v ruštině: v kontextu dopisu je koncovka Miloradovitchovi jako Merjeewskému.
„Vidíte, Kněžno,“ začala jsem náramně tajemně a s úžasnou přirozeností, „vidíte, slyšela jste před dvěma lety mluvit o jistém hraběti Merjeevském?“
„Ano, ano.“
„Nuže, víte také, že mi tehdy bylo patnáct let a že jsem ho nenáviděla?“
„Ano.“
„A k tomu nebyl bohatý — chápete.“
„Velmi dobře.“
„Nuže, poslechněte si tu příhodu — ten pán právě zdědil ohromné jmění. Máma mě o tom zpravila v předchozím dopise — tom, který jsem otci nedala, tom, který jsem odnesla k sobě a zamkla — vzpomínáte?“
„Ano, ano, a pak?“
„Pak — má matka... víte, co to je matka...“
„Nu tedy — víte přece, matka se vždy snaží, vždy hledá takzvané blaho své dcery — a tak mi máma píše, že bych se měla znovu setkat s hrabětem, který je teď v Charkově, ale nic takového jsem neudělala — nenávidím ho, víte, co to u mě znamená. A v tomto dopise, v tom slavném, mi říká: pozdrav za mě ‚Graphou Merjeeskomu‘ — jako radu, jako vzpomínku. vidíte tu podobnost?“
„Ach, aha, chápu!“
„vidíte — ale jen to nevypravujte; je to velmi prosté, ale jsou jisté věci, které opakované jsou těžko... prostě je to velmi choulostivé — mateřská starostlivost může být obrácena v posměch nebo v podlou, zištnou vypočítavost... takže, Nataljo Pavlovno, spoléhám na vás... a...“
„Ach, Mousse, buďte klidná — nic neřeknu. pochopila jsem.“
To všechno vypravuji proto, abych vám řekla, že bych se mohla hodit k lepšímu než ke klamání hrbaté tety a krátkozrakého otce.
Vrátila jsem se ke stolu, od té chvíle už jako vítězka. Otec se vše dozví večer nebo zítra.
napříč stránkou
Jsem idiotka.
Je to ošklivé, ale dobře vymyšlené. Mějte odvahu! Celý ten den jsem ani na okamžik nezakolísala — na škádlení a pochybovačné úsměvy jsem odpovídala úsměvy plnými jistoty a dokonalého klidu. A když jsem na svou historku přišla, řekla jsem ji jako věc, která mi dávno svrběla na jazyku a ke které mě otcovy manévry konečně donutily.
napříč stránkou
Jsem idiotka.
Na druhé straně jsem nadále spokojená — pochlebování gubernátora a jeho ženy zvýšilo vážnost, v níž mě má pan Konstantin; dojem, který dělám, mu lichocí. Ostatně ani mně samotné není proti mysli, že se říká: „Víte — ta Bashkirtseffova dcera je velká krasavice.“
Ti ubozí hlupáci — copak nic neviděli?

Poznámky

Pozn. překl.: Grof — hrabě (z německého Graf); zvukově podobné jménu Gritz v ruštině. ↩