Středa, 30. srpna 1876 (18. srpna) — divadelní prostopášnosti a plány na sňatek

Vy [škrtnutá slova: budete chodit] do divadla, šlapajíce po nohou těm, kdo tam přišli před vámi, a podávajíce ruce — nebo spíše natahujíce prsty — přátelům, kteří vám vyprávějí o úspěchu nové herečky, zatímco si co nejimpertinentněji měříte ženy lorňonem, myslíce si, že děláte dojem. A jak se mýlíte! A jak vás ženy vidí skrz naskrz!
Ruinujete se, abyste se klaněli pařížským hvězdám, které tam vyhasly a přijíždějí zářit k vám; večeříte a usnete na koberci — ale číšníci v restauraci vás nenechají v tom šílenství, cpou vám polštáře pod hlavu a přikrývají vás dekami přes frák politý vínem a zmačkaný límeček.
Ráno se vracíte domů spát — nebo spíš vás domů přinesou. A jak jste tehdy bledí a svraštělí! A jak je vám sebe samých líto! A pak, pak… — někdy kolem pětatřiceti či čtyřiceti let — definitivně se zamilujete do tanečnice a oženíte se s ní. Ona vás bije a vy hrajete tu nejubožejší roli v zákulisí, zatímco ona tančí!
Zde jsem byla přerušena — Gritz a Michel [škrtnutá slova: oba padli na kolena] a dožadovali se, aby mi směli políbit ruku, a volali, že je to báječné a že mluvím jako kniha.
— Jenom, řekl Gritz, to poslední... vše je pravda, kromě tanečnice. Ožením se jen se ženou ze společnosti. A já jsem rodinný člověk — hrozně rád bych měl svůj dům, ženu a tlustá nemluvňata, která křičí! Blázním do nich. [škrtnutá slova: Oz]ením se s osobou ze společnosti, v jedenatřiceti, za devět let.
— A možná se oženíte za měsíc, řekl Paša s prudkostí. Celou dobu nepromluvil ani slovo, ale já jsem sledovala hru jeho tváře. Je to podivuhodný člověk — v životě vykoná hrozné věci a špatně skončí. Zdá se mi, že se zastřelí; je toho schopen s nejdokonalejším klidem. Nebo zastřelí jiného.