Sobota, 16. září 1876 (4. září) — lest a čest

Křivě jsem přísahala — dala jsem čestné slovo, a přitom lhala, ale vymanila jsem se z nepříjemné situace.
V dopise, který mi napsala máma, říká: serre-la à Gritsa Miloradovitch — to znamená: podej ruku Gritzovi Miloradoviči.
Vzhledem k otcovým podezřením, naší včerejší rozmluvě a klevetám, které kolují ve městě — dávajíc otci dopis ke čtení, začernila jsem tyto řádky inkoustem, ale on přesto dokázal rozluštit a uhodnout. Ta slova by přešla nepovšimnuta — ale vymazána nabyla směšné důležitosti, a tak, nevědouc, co dělat, usmála jsem se a řekla, že otec je mizerný věštec.
— Chceš, drahoušku, předstírat nepravdu, abys poznal pravdu!
— Jak to — ty to popíráš? vzkřikl ohromen.
— Ano, popírám.
— Tvé čestné slovo?
— Mé čestné slovo! Odvážil bys se pochybovat, tatínku?
— Ach! řekl, je to možné? Jsem zdrcen takovou drzostí.
— Kdybych nepovažovala tvá slova za lest, jak mě donutit přiznat pravdu, urazila bych se — ale jen se směji.
— Dáváš čestné slovo?
— Ano, a přísahám před Bohem!
Jaká hrůza.
Otec nebyl vůbec přesvědčen a já jsem lhala nadarmo — tedy hanebně. Lhát je vždy hanebné, a jakmile jednou porušíme slovo, neexistuje žádná zábrana proti lži a svědomí.
Šla jsem sama do kostela a modlila jsem se z celé duše — nebylo nikoho, kdo by se díval, komu se předvádět. Byli jen já, kněz a jáhen.
Otec mě vzal na procházku, a sotva jsme si sedli ke stolu, řekl:
— Ach, Marie, tvá diplomacie je špatná!
Abych tedy prokázala svou nevinu a hlavně naivitu, vypravovala jsem celou věc — poukazujíc zvláště na zbytečnost mazat tak prostou věc a popírat ji lhaním.
Nevěděla jsem, jak z toho vyjít — otec jasně viděl Gritzovo jméno, po tolika hádkách jsem se nemohla přiznat.
— Ach, jak je tatínek chytrý! zvolala jsem a hledala novou lež.
Předstírá nepravdu, abych mu vypověděla pravdu. Přiznávám to — jsi obratný, prohlédneš mě, víš, že nedokážu nic udržet v tajnosti, a volíš ten pravý prostředek, abych ti řekla všechno. Ach — ale ne, tentokrát neřeknu — zakazuji si to říct!
Lámala jsem si hlavu a zoufala jsem si.
Otec setrvával ve své nedůvěře — a měl naprostou pravdu.
— Poslyšte, řekla jsem, jdu pro ten slavný dopis a všichni ho rozluštíte! Jak jsou zde lidé neobyčejní, Bože dobrý! Co by bylo špatného na tom pozdravit Gritze Miloradoviče? A proč bych to skrývala?
Paul běžel za mnou — utrhla jsem ten kousek, spálila ho, dala dopis Paulovi a nařídila mu říct, že ho zvedl přede mnou z koberce.
— To je přesně to, co jsem potřeboval, řekl otec, ukazuje na roztrhaný dopis a usmívaje se:
— Nuže, je-li tomu tak, ustoupím tvým lstem a vše povím Kněžně! Pojďte, teto.
Přišla jsem na to. Gritz a Grof si jsou podobní v ruštině jako ve francouzštině, Miloradovič a Merjeevskij taktéž — zvláště v ruštině: v kontextu dopisu je koncovka Miloradovičovi jako Merjeevskému.
— Vidíte, Kněžno, začala jsem s velkou tajemností a úžasnou přirozeností — vidíte, slyšela jste před dvěma lety mluvit o jistém hraběti Merjeevském?
— Ano, ano.
— Nuže, víte také, že mi tehdy bylo patnáct let a že jsem ho nenáviděla?
— Ano.
— A k tomu nebyl bohatý — chápete.
— Velmi dobře.
— Nuže, poslechněte si tu příhodu — ten pán právě zdědil ohromné jmění. Máma mě o tom zpravila v předchozím dopise — tom, který jsem otci nedala, tom, který jsem odnesla k sobě a zamkla — vzpomínáte?
— Ano, ano, a pak?
— Pak — má matka... víte, co to je matka...
Nu tedy — víte přece, matka se vždy snaží, vždy hledá takzvané blaho své dcery — a tak mi máma píše o setkání s hrabětem, který je v tuto chvíli v Charkově, ale já jsem nic neudělala — nenávidím ho, víte, co to u mě znamená. A v tomto dopise, v tom slavném, mi říká: pozdrav za mě „Graphou Merjeeskomu" — jako radu, jako vzpomínku. [Škrtnutá slova: vidíte] tu podobnost?
— Ach, aha, chápu!
— [Škrtnutá slova: vidíte] — ale jen to nevypravujte; je to velmi prosté, ale jsou jisté věci, které opakované jsou těžko... prostě je to velmi choulostivé — mateřská starostlivost může být obrácena v posměch nebo v podlou, zištnou vypočítavost... takže, Nataljo Pavlovno, spoléhám na vás... a...
— Ach, Mousse, buďte klidná — nic neřeknu. [přeškrtnutá slova: pochopila jsem.]
To všechno vypravuji proto, abych vám řekla, že bych se mohla hodit k lepšímu než ke klamání hrbaté tety a krátkozrakého otce.
Vrátila jsem se ke stolu, od té chvíle už jako vítězka. Otec se vše dozví večer nebo zítra.
[Napříč stránkou: Jsem idiotka.]
Je to ošklivé, ale dobře vymyšlené. Mějte odvahu! Po celý tento den jsem ani na okamžik nezakolísala — na škádlení a pochybovačné úsměvy jsem odpovídala úsměvy plnými jistoty a dokonalého klidu. A nalezši svou historku, řekla jsem ji jako věc, která mi dávno svrběla na jazyku a ke které mě otcovy manévry konečně donutily.
[Napříč stránkou: Jsem idiotka.]
Na druhé straně jsem nadále spokojená — pochlebování gubernátora a jeho ženy zvýšilo vážnost, v níž mě má pan Konstantin; dojem, který dělám, mu lichocí. Ostatně nejsem ani já sama nespokojena s tím, že se říká: „Víte — ta Baškircevova dcera je velká krasavice."
Ti ubozí hlupáci — tedy nic neviděli?

Poznámky

Pozn. překl.: Grof — hrabě (z německého Graf); zvukově podobné jménu Gritz v ruštině.