Úterý, 12. září 1876 (31. srpna)

Den v Poltavě! To je báječné. Otec nevěděl, co by dělal, a tak mě vzal pěšky po městě a měli jsme to štěstí, že jsme spatřili sloup Petra Velikého, který stojí uprostřed městského parku, a slečnu Bediagru, tu mužatku, která je všude.
Protože jsme byli sami, mluvili jsme s otcem o Gritzově hlouposti. Otec na něj zuří a ani já nejsem nadšená. Víte přece, že jsem o něj nestála a nestojím; a nápad toho hlupáka zařadit mě mezi uchazečky mě pobuřuje.
V pondělí o půlnoci jsme opustili Poltavu a dnes, v úterý, jsme v Charkově. Cesta byla veselá. Obsadili jsme celý vagon, rozložila se lůžka, Michel cvičil, otec předváděl obtížné skoky, Paša trucoval a Paul se smál stejně jako já.
Probudila mě u Charkova kytice od Michela.
Charkov je velké město, osvětlené plynem (ne celé, bohužel! Uvidíte, jaké to mělo následky, bohužel!)
na okraji
Kouř divadelních lamp začernil nosy, a když jsem se vrátila, zjistila jsem, že jsem pózovala a smála se a přitom měla začerněný nos!!
Hotel, kde bydlíme, se jmenuje Grand Hôtel a své jméno si zaslouží. Dům vede Andrieux a nabízí veškeré pohodlí; ostatně tady zlatá mládež pozdě v noci hoduje, obědvá, večeří a opíjí se a bratříčkuje se s hostinským, který přesto nezapomíná, kde je jeho místo, což mě udivuje. Podivné mravy tu mají!
Málo jsem spala a sklenka šampaňského při obědě mě tak omámila, že jsem se sotva zmohla na projížďku kočárem s otcem a Čokoládou; po návratu jsem se svlékla a doufala, že usnu, ale marně: samé pouti z čísla 1 do čísla 2.
Vodní melouny, Paša, Paul, Michel, otec, Amalia, dva ruští sluhové, Čokoláda — to všechno chodilo a chodilo. Všichni jsou v jednom kole; byla jsem u toho, když česali knížete, a nechala jsem se učesat od Louise, dalšího francouzského odírače. Pak čaj, perník… Ach ano, navštívila jsem zvěřinec; ta ubohá zvířata v klecích mě rozesmutnila.
Viděla jsem strýce Nicolase, nejmladšího z rodiny, který dělá, že studuje medicínu. Ten chudák mi kdysi pomáhal hrát si s panenkami, tloukla jsem ho a tahala ho za uši.
Bylo mi ho líto.
Otec Babaninovy zrovna nezbožňuje; před těmi, kdo jsou nezávislí, mlčí, ale ubohý Nicolas… jedním slovem, je to ošklivé, ach, velmi ošklivé! Viděla jsem ho tu před sebou v jeho nejlepších šatech, celého zmateného a zahanbeného; uklidňovala jsem ho, mluvila jsem o minulosti, ale vzpamatovával se jen pomalu, když tu přišel Paul a hloupě či naivně mi desetkrát zopakoval, že se na mě čeká s obědem. Posuďte sami, v jaké jsem byla situaci.
„Mezi námi,“ řekla jsem, „není třeba okolků, co je moje, je tvoje, jsem pořád stejná, jen o něco větší, to je vše. Milý Nicolasi, nezvu tě na oběd, nejsem sama, jsou tu všelijací cizí lidé, ale zítra určitě přijď znovu.“
Políbila jsem ho, sama na krajíčku pláče… Nejraději bych se byla zbila holí, ale co jsem mohla dělat? Pozvat ho, způsobit skandál a snášet soucitné pohledy toho darebáka knížete!
Schytal to Paul — dostal, co jsem mu dlužila: nadala jsem mu všemi možnými jmény a do jídelny (soukromé) jsem přišla celá rozpálená.
„Není proč se zlobit,“ řekl otec, „kdybys byla chtěla, byla bys ho pozvala, jen bych se já pod nějakou důmyslnou záminkou vytratil; víš přece, jak to mám s Babaninovými.“
„Otče, děláte, že nechápete, že se zlobím kvůli Paulově nezdvořilosti; chcete mě rozzuřit, ale to se vám nepodaří.“
„Rozzuřená už jsem; teď už je zbytečné o tom dál mluvit, dost!“
Otcova nesmělost ustoupila před mou kypící strohostí a tím bylo řečeno vše.
Andrieux je jakožto hostinský republikán; zavolali ho a on nám pomlouval Cassagnaca. Kníže mu vřele stiskl ruku a radostí zalezl pod stůl.
Chtěla jsem číst, ale přemohla mě únava a usnula jsem; probudil mě teprve v šest večer otec.
A teď jsem tak podrážděná, že nedokážu nic napsat; dokončím to zítra.