Neděle, 10. září 1876 (29. srpna)

Mé Veličenstvo, můj otec, můj bratr a mí dva bratranci se dnešního dne vydali na cestu do Poltavy.
Mohu si jen blahopřát: ustupují mi, lichotí mi, a hlavně mě mají rádi. Otec, který mě zpočátku chtěl sesadit z trůnu, téměř úplně pochopil, proč se mi prokazují panovnické pocty, a až na několik dětinských drsností své povahy mi je prokazuje také.
Tento suchý muž, jemuž je cizí jakýkoli rodinný cit, mívá ke mně návaly otcovské něhy, které udivují všechny kolem něho. Paul ke mně proto pojal dvojnásobnou úctu, i ostatní si mě zvlášť váží, a protože jsem ke všem laskavá, ačkoli otce mám, všichni mě mají rádi.
„Tolik ses změnila od té doby, co jsem tě viděl,“ řekl mi dnes.
„Jak to?“
„Nu… hm, totiž jestli se zbavíš několika drobných, bezvýznamných příkrostí (ostatně i já je v povaze mám), budeš ztělesněná dokonalost a opravdový poklad.“
Totiž… zkrátka, jen ti, kdo toho člověka znají, mohou docenit dosah těch slov.
Každé ráno mě chodí budit a povídáme si, on v křesle, já v posteli.
A ještě dnes večer mě objal, něžně mě líbal (věc neslýchaná, jak říká Paul) a pravil:
„Pohleď, Micheli, pohleďte všichni, jakou mám dceru. To je dcera, která si zaslouží lásku. Ano… hm,“ dodal a znovu mě políbil.
„Že ano, tatínku? Jsem poklad. Micheli, takovou dceru budete mít i vy!“
„Micheli,“ navázala jsem, „slibuji vám, že vás ožením se svou dcerou; jen pomyslete na tu čest, bude to možná princezna královské krve.“
Vskutku, to je nápad: Michel bude můj zeť. Není mu ještě osmnáct; za osmnáct let mu bude třicet šest.
Píši v Poltavě. Od rána prší, a když bylo třeba vyjet na ten satanský kopec v polovině cesty, koně téměř odepřeli poslušnost; otec usedl na kozlík, kočí slezl a běžel vedle nás blátem a šlehal koně, které bylo nutné pobídnout do cvalu, aby vůz vytáhli a neměli čas o té obtíži přemýšlet. Zvonění zvonečků, práskání biče, pokřik sluhy, kočího a tatínka, němý úžas Čokolády — byla to vzrušující podívaná, připomínala mi vášnivě sváděný dostih těsně před cílem.
Do města jsme dorazili v osm, rovnou ke knížeti, který odjel dnes ráno v pět, aby dal svůj dům do pořádku. Domek zvenčí velmi prostý, nic ještě nebylo hotové; za několik hodin (podrobnosti vím od Paula, který je ví od Basila, knížecího kuchaře) byly položeny koberce, rozestaveny lampy, zrcadla a postele a víno nakoupeno a uloženo. Ve všech ruských domech je za předsíní sál; tento sál je celý bílý; pak rozkošný kaštanově hnědý salon a ložnice pro mne, plná všech nezbytných i půvabných drobností, na každém kroku jemné pozornosti… považte, na toaletním stolku jsem našla bělobu i růž!
Ale to všechno zabralo čas až do sedmi, a v sedm se přišlo na to, že není nic k jídlu! A když jsme dorazili, kníže předstíral, že nás už nečekal, lhal velmi nešikovně, a když se na něj nemilosrdně snesly naše posměšky, zůstal celý zahanbený po celou večeři, kterou přinesli z Klubu kolem desáté večer. Pozlacené stříbrné číše mě uvedly v pokušení, vypila jsem dvě, což mi dodalo krásy a podivuhodně mi rozvázalo jazyk — právě natolik, abych byla rozjařená; ostatně jsem rozjařená už od rána. Ten netvor Kapitan si umínil vychvalovat Gambettu a předpovídat mu prezidentský úřad. Hrůza! I přísahala jsem, že budu druhou Charlotte Corday. Přísahala jsem a udělám to, protože zavražděním toho hnusného kyklopa si získám věčnou slávu a beztrestnost mám jistou.
Zatímco se zapřahali koně, vyprávěla jsem kněžně a Pašovi, jak se to všechno odehraje; dívali se na mě vážně, smáli se, znovu zvážněli a krčili rameny. Tloukla jsem ho smyčcem a tahala ho za vlasy.
Otcův plán je v čudu. Ti, které mi chtěl ukázat, jsou na venkově; šel spát a já jsem si sedla na jeho postel s Michelem u nohou, abych měla jeho vlasy po ruce. Psa tu nemám.
Protože mám nožky malé, bílé a bez poskvrny, nechala jsem se od Paula zout a ukazovala jsem je a vychvalovala jejich přednosti. A když jsme Michela poslali pryč, mluvili jsme o Gritzově hlouposti.
„Ten je ale hloupý!“ zvolala jsem. „Ne, poslyšte, vážně — já, se svými ctižádostivými plány, po tom všem, co jsem nastudovala, načetla a viděla, já že bych si vzala pana Miloradovitche!“
„Hm,“ pravil otec, „ano, jistě, je hloupý.“
A díval se na mě a nevěděl, má-li, stržen mou sebejistotou, pohrdnout, nebo vyslovit svou myšlenku, která zcela jistě zněla takto: Miloradovitch je žádoucí partie, i pro tebe. Kdyby si myslel něco jiného, nebyl by od začátku jednal tak, jak jednal; díval by se na Gritze jako na ostatní a nestaral by se o to, jak jsem k němu já a on ke mně. Konečně by nebyl k tomu mladíkovi tak příkrý jen proto, aby v něm vzbudil velkou úctu a vyhnal mu z jeho hloupé hlavy jakoukoli představu o vlastní ceně. Ale hned od prvního dne jsem u pana Konstantina zpozorovala jistý úmysl s Gritzem a jeho chování mi to jasně dokazovalo. Všechno to pohrdání, všechny ty jemnůstky, ta přísnost a ta přehnaná ješitnost. Bylo mi to jasné jako den. Ale on mi říká: Gritz je hlupák a neudělám ani krok, abych vás sblížil. A já mu odpovídám: To věřím, Gritz je hlupák a nechtěla bych ho, ani kdyby se mi přišel nabídnout na kolenou.
A teď si lehněme do postele, kterou ustlal sám pan kníže.
„Ustlal vám postel,“ volala Amalia. „Kníže. Bože! Vy jste opravdu královna!“
Právě teď slyším pronikavé výkřiky… to Amalia ječí, protože Paul otevřel okno do galerie a dívá se, jak se koupe. To je kluk! Paša a kníže už dávno spí.
Sotva mám místo pro svůj sešit, stůl je zavalen flakony, lahvičkami, pudřenkami, kartáči, vonnými sáčky atd. atd… Paul de Cassagnac…
Opojena svým dceřiným úspěchem, volám v duchu: Kdo mě nemiluje, je hovado, a kdo mě miluje špatně, je bídák!

Poznámky

Pozn. překl.: Charlotte Corday (1768–1793) ubodala v červenci 1793 ve vaně revolucionáře Jeana-Paula Marata a o čtyři dny později byla popravena gilotinou. „Kyklop“ je posměšek na republikánského vůdce Léona Gambettu, který jako chlapec přišel o oko. Prezidentem republiky se Gambetta nikdy nestal; byl předsedou Poslanecké sněmovny (1879–1881) a krátce předsedou vlády (1881–1882). ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Le ha fatto il letto“ a „Un principe. Dio ! Lei è proprio une regina !“ (Marie píše v italské větě francouzské une místo una). ↩