Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí, 28. srpna 1876 (16. srpna) — rozhovor o sňatku a plány do Říma

Popisovala jsem mu náš nábytek a když jsem skončila:
— Ale, řekl, to vše je velmi dobře, ale myslela jsi, jako všechny dívky... prostě, že se musíš provdat...
— Ano, nepochybně.
— Nu, přemýšlela jsi o svém postavení a pochopila jsi jeho falešnost? Všichni ti lidé, kteří k vám chodili — to není, jak má být, a...
Jedním slovem mi řekl naprosto vše, co jsem sama stokrát říkala. Ale řekl mi to s ohledem na mou citlivost, aniž by urazil jediný z mých pocitů; naopak obrušoval hrany a opatrně proplouval nebezpečnými průlivy. Vycházel vstříc mým přáním, ušetřil mě rozpaků z toho, že bych musela začít sama, a když domluvil, řekla jsem naprosto přirozeně:
— Ale jelikož to nemůže být jinak, není co dělat.
— To je pravda, není co dělat. Ale dobře promysli vše, co jsem řekl.
— Stokrát jsem o tom už přemýšlela. Ale není co dělat, nemá tedy smysl si s tím lámat hlavu.
— Ach, lámat si hlavu — to opravdu nestojí za to, ale...
— Ale proč bys nepřijela tuto zimu do Říma?
— Nyní je příliš pozdě — vy jste v Římě byli a lidé se ptali. Myslíš, že muž — ledaže by byl sám — muž se seriózními úmysly se nepůjde poptat, ať už sám, nebo jeho rodina... prostě, myslíš, že kdyby se ženil Paul, neptal bych se, kdo ta osoba je, jaká je její rodina? A to vše? Nyní jste zkazili Řím.
Nezlobila jsem se — viděla jsem, že se poddá.
— Vůbec ne. Kdybyste přijeli se svými dětmi — kdo by se na vás opovážil špatně dívat? Zvláště vy — člověk tak jak náleží, s tak skvělým postavením.
A bylo by to lepší pro vás i pro mě. Nás by čekaly samé pozornosti a poklony.
— Je třeba o tom přemýšlet, a víš — tvá matka mě opustila a ty víš, „každý malý mužík má své malé pletky."
— O tom se nemluví a já se na to neptám.
— Ostatně jsem přesto volný jako vzduch. Je třeba o tom přemýšlet.
— Není třeba přemýšlet. Je třeba jet se mnou. Vidíte dobře, čím jsem; stojím za něco. Takto to uděláme — až odjedu do ciziny, pojedete se mnou.
— Promyslím to, ano, možná.
Byla jsem spokojená, nastalo ticho, pak se mluvilo o jiném, a když odešel, šla jsem ke kněžně — a za čtvrt hodiny mi ukazovala portrét svého Itala a já jí říkala, že je to její milenec, a ona se smála jako Nina. V tu chvíli vstoupil tatínek, vraceje se z červeného domu, a malá hrbatá [teta] si sedla na portrét — což nás, jakmile pan Baškircev odešel, rozesmálo jako bláznivé.
Řekla jsem otci, aby pozval Alexandra sem, a ten mu napsal velmi laskavý dopis. Co tomu říkáte?
Říkám, že jsem anděl. Jen ať Bůh zůstává dobrý.
Nesmějte se mé zbožnosti — stačí začít a v mém deníku najde člověk vše směšné. Kdybych se pustila do sebekritiky jako spisovatelka, strávila bych tím celý život.