Středa, 6. září 1876 (25. srpna)

Gritz odjel do Vídně. Ostatně tu cestu ohlašoval už od prvního dne, kdy jsem ho viděla, a neodjížděl rád,
Páni Volkovitsky a Pavelko strávili den v Gavronzi. Volkovitsky je ženatý s nemanželskou dcerou knížete Sergeje Kotchoubeye, a má proto v Poltavě dobré postavení. Pavelko je advokát a zdejší lev salonů.
Otec mě nechce ukazovat [všem]: dobrá, já zase odmítám dělat mu kus nábytku pro zábavu té chátry, která k němu jezdí vyhrávat v kartách!
Uchýlila jsem se tedy s kněžnou do ústraní.
K večeři přijel Michel, a věřili byste tomu? skoro mě to potěšilo, tolik se nudím; ostatně je do mě velmi zamilovaný, a to mě baví. Víte, neměl nic naléhavějšího na práci, než to rozhlásit po celé Poltavě s dodatkem, že mu Miloradovitch brání. Brání v čem? Ach, ubohé stvoření! Večer jsem ožila díky roztomilému klubku intrik, které se mi odhalilo. Paša nesnáší paní Tutcheffovou pro její povýšené způsoby a hlavně pro to, jak pomlouvá a roznáší klepy. To ráda slyším! Není to tedy mámin výmysl. Michel ji nenávidí kvůli svému bratrovi a kněžna ji nemá ráda ze stejného důvodu. To všechno se říkalo přede mnou, nahlas; vmísila jsem se do toho vesele, ale opatrně.
Michel mi ukázal dopis, který mu píše jeho bratr, i ten, který mu píše on sám; stojí v něm prostě, že se stydí trávit život pod starými sukněmi a psát bratrovi drzosti podle diktátu. To je rozkošné, všichni se tu navzájem koušou.
Chcete pletichy? Tady je máte. Jestli jsem v nich namočená i já? To bych řekla.
„Klepy!“ zvolala jsem uprostřed salonu, „pomluvy! Myslíte si, že je neumím dělat? Uvidíte, uvidíš, tatínku, budu je dělat, a ani to na mně nepoznáte!“
Takhle postupuji já. Jsem jako náš dávný kníže Oleg, který v době, kdy se válčilo co nejzrádněji a nikdo to nikomu neměl za zlé (neboť Oleg byl v 9. století regentem Igora, syna Rurika, prvního ruského knížete), v té divoké době na Rusi nikdy nenapadl žádný národ, aniž by mu nejprve vzkázal své věčné: „Jdu na vás.“
Místo abych šla brzy spát, jak jsem si přála, jdu spát ve čtyři. Otcova ješitnost si mě zavolala, abych mu pomohla počítat peníze, několik tisíc franků... Potom mi ukazuje bankovní poukázky a hromadu cenných papírů; podívala jsem se na ně a řekla jsem mu, že to k ničemu není.
„Cože!“ vykřikl.
„Ovšem. Když máte tolik peněz, proč děláte dluhy? A odkud ty peníze pocházejí? Z prodeje vašich lesů.“
„Ale to je ostatně dobře, protože jste prodej dříví důmyslně uspořádal: každý rok kácíte jen jeden díl lesa, dílů je šedesát, a za šedesát let, až bude vykácen ten poslední, první zase doroste. Vidíte, že to vím, ale utrácíte víc, než kolik máte příjmů, a budete toho litovat. A k čemu jsou všechny ty diáře, všechny ty tlusté knihy, které plníte čísly, všechen ten pořádek ve vašich papírech, když přesto spějete rovnou ke zkáze! Mohu vám to klidně říct, na zachování vašeho jmění nemám žádný zájem, ale mluvím ze soucitu!“
Tak. Přesto se ho to nijak nedotklo. Vycítil pravdu, pravda mu připadala hořká, ale necítil proti mně ani trochu zášti. A teď pojďme spát, protože za několik minut bude den.

Poznámky

Pozn. překl.: Marie připisuje slavné varování nesprávnému knížeti. Ruský Letopis dávných let je vypráví o Svjatoslavovi I. Kyjevském (10. století), který nepřátelům před útokem vzkazoval: „Chci jít na vás“ (staroruský choču na vy iti, v lidovém podání idu na vy, „jdu na vás“). Oleg, v 9. století regent za Rurikova syna Igora, je dřívější kníže, kterého Marie jmenuje. ↩