Úterý, 5. září 1876 (24. srpna)

Vracím se z Poltavy a právě jsem strávila dvacet minut před Antonelliho portrétem. Jeho oči a rty mě rozpálily a znovu volám, jako dřív, jako vždycky: Hanba mně, že jsem se poskvrnila, a hanba jemu, protože je zbabělec!
Rozhovor s Alexandrem mě rozčilil, a tak jsem přišla zavolat otce, abychom si vyjeli, ale on se mě začal vyptávat, kam chci jet, a říkal, že šaty na návštěvy má s sebou. Zajeli jsme tedy jen do obchodu Trepké koupit dárky ke kněžniným jmeninám.
škrtnuto[Zrušeny 2 řádky]
„Pokud jde o návštěvy... ti, s nimiž bych se mohla stýkat, nejsou ve městě, a navštěvovat ženy čínovníků odmítám!“
„Byl bych tě vzal k paní Miloradovitchové,“ řekl otec, „ale začaly se tahanice, natropily se hlouposti.“
„Co? Jak to?“
„Než jsi přijela, Paul pořád jen... no, jako by to bylo... a sem a tam.“
„Místo aby se k němu choval jako k ostatním... zkrátka... hm, a teď se ten už vůbec neukazuje!“
A začal zuřivě přecházet po pokoji.
„A kdybychom tam jeli teď,“ pokračoval, „řeklo by se, že když on nepřichází, jdeme si pro něj my a klaníme se mu!!“
Přijel Michel s pěti bonboniérami z Petrohradu.
Protože jsme nikam nejeli, dopřála jsem si nevinné potěšení strkat Michelovi a Pašovi za límec kousky ledu, až nadskakovali. Michel mi daroval míč a všichni jsme hráli, až jsme rozbili svícen.
Odjeli jsme v noci, a protože Paša seděl naproti mně, začala jsem tím, že jsem ho nazvala lotrem, zvířetem, kreténem a surovcem, a skončila jsem výkladem o Všem; a protože ten mládenec vykládal kruté teorie a nejasně mladické a velmi hloupé myšlenky, řekla jsem mu, že má mozek ještě zelený a že si má zatím jen dobře vrýt má slova do paměti, aby jim za deset let porozuměl.
Měsíc jako v Itálii, vzduch čistý jako v ráji, a nikde nikdo!!!
„Víš, na co se sám sebe ptám?“ zeptal se najednou ten šťastný smrtelník, který mě má za dceru.
„Na co?“
„Jestli tě mám nesmírně milovat, jak se mi zachtívá, nebo ne?“
„Jistěže milovat, ostatně láska se poručit nedá.“
„Ale dá, v jistém věku a za jistých okolností.“
„Můj drahý otče, mluvíš hlouposti! Začít milovat nebo přestat milovat! To si nikdo poručit nemůže. Člověk si namlouvá přeludy. Když si poručí, že už nebude milovat, myslí si, že sám sebe poslechl, a ono ne! Neboť člověk miluje, myslí, trpí, a láska odejde teprve, když se jí zlíbí, tak jako by odešla, i kdyby si člověk nenamlouval vůbec nic, a on si namlouvá, že ji vyhnal!“
Ať přijíždíme do Gavronzi z kterékoli strany, musíme sjíždět z děsivě příkrých kopců. Když si člověk vzpomene na hory ve Švýcarsku a v Itálii a srovná je s těmihle, ptá se, jak je možné, že tam se po nich vyjíždí s největší lehkostí [Zrušen 1 řádek], kdežto tady člověk pokaždé riskuje, že si srazí vaz.
Tahle věta je zmatená, ale budiž, a dojděme... kam? Před portrét cardinalina... fuj!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále tchinovnick – Mariin zápis ruského čínovnik (чиновник), státního úředníka s hodností v civilní službě; slovo často neslo nádech pohrdání drobným byrokratem, stejně jako zde. ↩
Pozn. překl.: Ital. „kardinálek“ — Mariina posměšná přezdívka pro Pietra Antonelliho, synovce kardinála Antonelliho. ↩