Sobota, 2. září 1876 (21. srpna)

Zase jsem hrála. Toto soustavné otupování rozumu mě vůbec nepřekvapuje; hrálo se vysoko, přes dva tisíce franků mi prošlo... rukama, ale skončilo to maličkostí.
Div jsem neomdlela horkem, a když k večeři přijeli dva Krokodýlové z Poltavy, vystrojila jsem se do velké toalety, ale náladu jsem měla hodně skleslou. Odpálil se ohňostroj a my jsme se na něj dívali z balkonu, který byl stejně jako červený dům a celý dvůr ověšen benátskými lampiony.
Potom otec navrhl procházku, protože noc byla neobyčejně krásná. Převlékla jsem se a šli jsme do vesnice; posadili jsme se před krčmu, vzbudili jsme houslistu a jednoho blázna, aby tančil, ale houslista, který byl jen druhé housle, nechtěl za nic pochopit, že první chybějí, a tvrdohlavě hrál... svůj druhý hlas. Křičelo se, volalo se na sotoki, vesnického úředníka, ale naši sedláci se kvůli takové maličkosti nezvedli, a po půlhodině jsme se vydali k domu se zlotřilými úmysly: otec, já a Paul jsme totiž po šíleném žebříku vylezli až nahoru do zvonice a zvonili na požární zvon. Zvonila jsem ze všech sil. Nikdy předtím jsem nebyla zvonům tak blízko, a když se člověk pokusí mluvit, zatímco zvoní, pocítí v první chvíli jakousi hrůzu, neboť se zdá, že slova umírají na rtech jako ve zlém snu.
Zkrátka, nic z toho nebylo zvlášť zábavné a byla jsem velmi šťastná, když jsem se vrátila k sobě; přišel tam otec a měli jsme předlouhý rozhovor. Ale byla jsem rozrušená a místo abych mluvila, pořád jsem plakala. Mimo jiné mi mluvil o Miloradovitchovi: máma mi ho prý jistě doporučila jako výbornou partii, ale on sám neudělá ani krok, aby to zařídil, protože Miloradovitch není nic než zvíře lačné po penězích. Spěchala jsem... ho uklidnit. A pak... jsme mluvili o všem, otec se trochu pokusil vzpírat, já jsem neustoupila ani o píď a rozešli jsme se v nejlepší shodě. Ostatně byl jako vždycky v poslední době nesmírně jemný a pak mi svým suchým a drsným způsobem řekl tak něžné věci, že mě dojaly.
Když jsem zůstala sama, natáhla jsem se na pohovku a ležela tam, plakala a snila, úplně otupělá a zmalomyslnělá. A teď už je skoro den...
Bože a Panno Maria, buďte ke mně dobří!
O té Tutcheffové jsem mluvila bez obalu, a dokonce jsem otci řekla, že ho ovládá a že se na něj kvůli tomu nemohu spolehnout.
„Mě!“ zvolal. „Ach ne!“
„Vás lze snadno ovládnout.“
„Ale ji, ach ne; ostatně ze všech svých sester ji mám rád nejméně. A přála jsem si odjet před jejím příjezdem. Je odporné žít tu s ní pod jednou střechou, aby mě jinde pak ani nepozdravila.“
„Ach, buď klidná, co se toho týče. Až tě uvidí tady, u mě, takhle, bude se ti lísat jako pes a bude ti ležet u nohou.“
Poznámka editorů
s. 182 rukopisu
Poznámka editorů
[Stránky pravděpodobně vytrženy: s. 183–184 rukopisu]
Vložený listmémento de Marie, fin du carnet
1/ schodiště jako místo, kde přijímat společnost, rozkošný nápad, člověk tam vypadá skvěle, a když se zařídí průhled...

Poznámky

Pozn. překl.: Mariina posměšná přezdívka pro venkovskou šlechtu a úředníky z Poltavy, kteří navštěvují jejího otce v Gavronzi. ↩