Středa, 27. srpna 1876 (15. srpna) – Shledání s Miloradovičem

Uprostřed večeře přišel můj starý…
Před šesti lety jsme byli v Oděse — máma se často stýkala s paní Miloradovičovou — Gritz chodil k nám každý den, hrál si s Paulem a dvořil se mi — přinášel bonbóny, květiny, ovoce. Smáli se nám — Gritz říkal, že si nikdy nevezme jinou ženu než mě — načež jakýsi pán, nevzpomínám si který, nikdy neopomněl odpovědět:
„Ó ho — ten chlapec! Chce si vzít ministryni za ženu."
Miloradovičové nás doprovodili až k parníku, jenž nás měl odvézt do Vídně. Byla jsem nesmírně koketní — zapomněla jsem svůj hřeben a Gritz mi dal svůj — a při loučení jsme se políbili s dovolením rodičů.
„Šťastné dny našeho dětství,
kdy jsme říkávali: maminko, tatínku!
Dny štěstí a nevinnosti —
ach, jak jste již daleko!"
„Víte, rozkošná sestřeničko — Gritz je trochu hloupý a trochu hluchý," řekl Michel, zatímco Miloradovič stoupal po schodech restaurační galerie.
„Znám ho dobře, drahý floutku — není hloupější než vy a já — a trochu nedoslýchá kvůli nemoci a zejména proto, že si dává do uší vatu ze strachu, aby se nepochladil."
Několik lidí se už přiblížilo a podávalo otci ruku — hoříce touhou být představeni dívce přijíždějící z ciziny — ale otec se k ničemu nepohnul a dělal pohrdlivé grimasy. Obávala jsem se, že totéž nastane s Gritzem.
„Marie, dovolte, abych vám představil Grigorije Levitče Miloradoviče," řekl otec.
„Známe se již dlouho," řekla jsem — a laskavě jsem podala ruku svému příteli z dětství.
Vůbec se nezměnil — stejná zářivá pleť, stejný mdlý pohled, stejná malá a lehce pohrdavá ústa — mikroskopický knírek. Dokonale oblečen a výtečné způsoby.
Dívali jsme se na sebe se zvědavostí. Michel dělal sarkastické grimasy. Táta mrkal, jak je jeho zvykem.