Pondělí, 21. srpna 1876 (9. srpna) a úterý, 22. srpna 1876 (10. srpna)

Zdejší život má daleko k upřímné pohostinnosti Étiennově a Mariině — ti mi přenechali svůj pokoj a obsluhovali mě bez oddechu. Ale je to opravdu jiné. Tam jsem byla na přátelské půdě, doma; tady přijíždím navzdory zavedeným vztahům a svýma malýma nohama šlapu po stovkách hádek a miliónech nepříjemností.
Otec je člověk suchý, opotřebovaný; od dětství ho mačkal a válcoval strašný generál — jeho otec. Sotva byl svobodný a bohatý, vrhl se do světa a napůl se zruinoval.
Celý nadutý ješitností a dětinskou pýchou — raději se tváří jako obluda, než aby ukázal, co cítí — zvláště když ho něco dojme; a v tom je jako já.
I slepý by viděl, jak je nadšen, že mě má — a trochu to i dává najevo, jsme-li sami.
Ve dvě hodiny jsme odjeli do Poltavy. Otec, já a Paša — pak Paul a malý kníže.
Už dnes ráno jsme měli šarvátku kvůli Babaninovým — a v kočáru si otec dovolil je urážet ve jménu svého ztraceného štěstí a za vše obviňoval babičku. Krev se mi nahrnula do tváře a tvrdě jsem mu řekla, ať nechá mrtvé v hrobě.
„Nechte mrtvé!“ zvolal. „Ale totiž — kdybych mohl vzít popel té ženy a…“
„Mlčte! Jste drzý a nevychovaný člověk!“
„Čokoláda je snad drzý — ale ne já!“
„Vy a všichni, komu chybí jemnocit a výchova! Nechci, aby se takto mluvilo. Mám-li já tolik jemnocitu, abych mlčela — je směšné, když si ostatní stěžují. Vy nemáte s Babaninovými nic společného — starejte se o záležitosti své ženy a svých dětí — a co se ostatních týče, nemluvte o nich — tak jako já nemluvím o vašich příbuzných. Oceňte můj společenský takt a dělejte totéž.“
Zatímco jsem takto mluvila, cítila jsem k sobě největší obdiv.
„Jak mi můžete říkat takové věci!“
„Říkám to — opakuji to — a lituji, že jsem tady; protože nevíte, jak se chovat k těm, kdo přijdou na návštěvu.“
Otočila jsem se k němu zády — dusila jsem se slzami a vztekem, že pláču.
A když se otec začal smát, rozpačitý a zmatený — pokoušeje se mě obejmout a přitáhnout do náručí — znásobila jsem obdiv ke své osobě a kladla mu co nejráznější odpor.
„Tak pojď, Marie — uzavřeme mír; nikdy o tom nebudeme mluvit — já o tom nikdy nepromluvím — dávám ti čestné slovo!“
Zaujala jsem opět přirozený postoj — ale bez jediné známky odpuštění nebo laskavosti, takže Táta byl dvojnásob vlídný.
Mé dítě, můj anděle (mluvím sama k sobě) — ty jsi anděl, vyloženě anděl! Vždy jsi věděla, jak se chovat — ale nebyla jsi schopna to uplatnit; teprve nyní začínáš aplikovat své teorie na skutečnost! Jsi hodna všeho — zbožňuji tě.
Dali jsme si v hotelu čaj — v Poltavě je otec králem — ale jaké strašné království!
Otec je přenesmírně hrdý na své dva isabelové koně — když nám je přistavili s městskou kaleškou, sotva jsem ráčila říct „velmi hezcí“.
Objeli jsme ulice — liduprázdné jako v Pompejích. Jak jen tihle lidé mohou takto žít! Nejsem tu, abych studovala mravy města — pojďme dál.
„Ach!“ řekl otec. „Kdybys přijela trochu dříve — bylo tu plno lidí, mohli jsme uspořádat ples nebo cokoli. Teď tu není ani pes — jarmark skončil.“
Zašli jsme do obchodu objednat malířské plátno. Ten obchod je dostaveníčkem poltavských floutků. Ale nikoho jsme tam nenašli.
Ve městském parku totéž. Otec — nevím proč — nechce mě nikomu představit. Snad se bojí příliš tvrdé kritiky. Netrpělivě jsem čekala, až přijde Miloradovitch — a než se podávala večeře, vzala jsem Paula pod paží, abych se s ním prošla parkem a zeptala se, zda byl Miloradovitch zpraven.
„Poslal jsem k němu,“ řekl Paul, „a přijde hned — jistě sem, když nás nenajde v hotelu.“
Vzala jsem bratra stranou, abych to zjistila — protože mi připadá, že se otec mračí a myslí si, že mám plány… a to se mi nelíbí.
Uprostřed večeře přišel můj dávný…
Před šesti lety jsme byli v Oděse — máma se často stýkala s paní Miloradovitchovou — Gritz chodil k nám každý den, hrál si s Paulem a dvořil se mi — přinášel bonbóny, květiny, ovoce. Smáli se nám — Gritz říkal, že si nikdy nevezme jinou ženu než mě — načež jakýsi pán — už nevím který — pokaždé odpověděl:
„Ó ho — ten chlapec! Chce si vzít ministryni za ženu.“
Miloradovitchovi nás doprovodili až k parníku, jenž nás měl odvézt do Vídně. Byla jsem nesmírně koketní — zapomněla jsem si hřeben a Gritz mi dal svůj — a při loučení jsme se políbili s dovolením rodičů.
„Blažené dny našeho dětství,
kdy jsme říkávali: mami, tatínku!
Dny štěstí a nevinnosti —
ach, jak jste již daleko!“
„Víte, rozkošná sestřeničko — Gritz je trochu hloupý a trochu hluchý,“ řekl Michel, zatímco Miloradovitch stoupal po schodech na galerii restaurace.
„Znám ho dobře, drahý floutku — není hloupější než vy a já — a trochu nedoslýchá kvůli nemoci a zejména proto, že si dává do uší vatu ze strachu, aby se nenachladil.“
Několik lidí se už přiblížilo a podávalo otci ruku — hořeli touhou být představeni dívce, která přijela z ciziny — ale otec to neudělal a jen se pohrdlivě šklebil. Už jsem se obávala, že totéž nastane i s Gritzem.
„Marie, dovolte, abych vám představil Grigorije Levitche Miloradovitche,“ řekl otec.
„Známe se již dlouho,“ řekla jsem — a s půvabem jsem podala ruku svému příteli z dětství.
Vůbec se nezměnil — stejná zářivá pleť, stejný mdlý pohled, stejná malá a lehce pohrdavá ústa — mikroskopický knírek. Dokonale oblečen a výtečné způsoby.
Zvědavě jsme se na sebe dívali. Michel dělal sarkastické grimasy. Táta mrkal jako vždycky.
Vůbec jsem neměla hlad — byl čas jít do divadla, které je v parku stejně jako restaurace.
Navrhla jsem trochu se projít a pak teprve jít. Vzor otců se vrhá mezi mě a Gritze — a jakmile byl čas jít do divadla, přiběhl a hbitě mi nabídl rámě. Pravý otec — čestné slovo — jako z knih. To mě bavilo a trochu mrzelo — ačkoli jsem uznávala veškerou důstojnost takového chování a veškerý respekt, jejž dívce u mladých mužů vynáší.
Obrovská přední lóže v prvním patře, vyložená červeným suknem, naproti prefektovi.
Kytice od knížete, který mi celý den vyznává lásku, jen aby slyšel: „jděte pryč, drahý“ — anebo: „jste květ floutků, bratranče.“
Málo diváků a bezvýznamná hra. Ale naše lóže sama o sobě skrývala dost zajímavého.
Paša je zvláštní člověk. Upřímný a přímý až k dětinskosti — bere vše vážně a říká tak naplno, co si myslí, a s takovou prostotou, že mi někdy připadá, že pod tou dobrosrdečností skrývá ohromného sarkastického ducha — a přece tomu tak není. Někdy mlčí deset minut — a když na něj někdo promluví, trhne sebou jako ze snu. Když se někdo na jeho kompliment usměje nebo mu řekne: „jak jste laskavý!“ — urazí se a odejde do kouta se slovy: „Vůbec nejsem laskavý — říkám-li to, pak si to myslím. Příště nic neřeknu, nevěříte-li mi.“
Přesedla jsem dopředu, abych uspokojila otcovu marnivost.
„Hle,“ říkal, „hle — teď jsem v roli otce! To je legrační. Ale já jsem přece stále ještě mladý muž!“
„Aha, táto — tak tady je vaše slabost. Budiž. Budete mým starším bratrem a budu vám říkat Konstantin. Platí?“
„Naprosto!“
„Nu tedy, Konstantine — podej mi binokl.“
„S radostí. Výborně, ano, výborně.“
Vidíte, proklatí-čtenáři, jakého mám proklatého-otce.
Miloradovitch a já jsme velice toužili porozprávět si o samotě — ale Paul, Eristoff nebo táta nám bránili jako naschvál. Konečně jsem se přesunula do kouta, jenž vypadá jako malá oddělená lóže s výhledem na jeviště, odkud je vidět, jak se herci připravují. Michel šel samozřejmě za mnou — ale poslala jsem ho pro vodu a Gritz si sedl ke mně.
„Netrpělivě jsem na vás čekal,“ řekl, zvědavě si mě prohlížeje; „Paul mi spustil několik planých poplachů — a myslel jsem, že již nepřijedete — jako loni.“
„Ano, tak se myslelo — a přece vidíte.“
„Vůbec jste se nezměnila.“
„Ach, to mě mrzí — byla jsem ošklivá.“
„Hm…“
„Ne, ne — ale jste stále táž.“
„Já dobře vím, co je zač ta sklenička vody!“ zamňoukal kníže, podávaje mi ji. „Já to dobře vím!“
„Ne jako ta, co přinášíte — a kterou mi vylijete na šaty, budete-li se tak naklánět.“
„Nejste hodná — jste moje sestřenice a pořád mluvíte jen s ním.“
„On je můj přítel z dětství — a vy jste rozkošný floutek na jeden den.“
„Ach, to je pravda… floutek, ano, floutek.“
Obrátila jsem se zpět ke Gritzovi a nechala toho druhého usadit se za mnou — a aniž bychom se jím nadále zabývali, zabývali jsme se jen sebou navzájem. A tehdy začaly vzpomínky. Ukázalo se, že si pamatujeme i ty nejmenší věci.
„Tak jsem se vám tedy dvořil.“
„Ano, to je pravda.“
„Byli jsme oba děti — ale jak si člověk na to vše vzpomíná, byl-li dítětem… spolu — ne?“
„Ano.“
Gritz je stařec duchem — je tak podivné slyšet tohoto chlapce, svěžího jako růže, hovořit o věcech vážných, domácích, praktických. Zeptal se mě, mám-li dobrou komornou — a pak:
„Je dobře, že jste tolik studovala — až budete mít děti.“
„To je nápad.“
„Nu což — nemám pravdu?“
„Ano, máte pravdu.“
„Vzdělání a dokonce věda jsou pro ženu nezbytné,“ dodal.
„Hle, váš strýc Alexandre,“ řekl mi otec.
„Kde?“
„Tamhle naproti.“
Opravdu — byl tam s manželkou.
Alexandre přišel k nám — a otec mě o příští přestávce poslal za Nadinou. Ta milá malá žena je spokojená — já také.
Když jsem se vrátila zpátky, znovu mě v mém koutě zavřeli moji dva bratranci, otec, bratr a přítel. Pak k nám přišla Nadina.
V jedné přestávce jsem šla do parku s Paulem — a otec běžel za mnou a vzal mě pod paží.
„Vidíš, jak jsem laskavý k tvým příbuzným — to dokazuje, že se umím chovat.“
„Velmi dobře — ale je to, jak jsem ti řekla. Kdo chce být se mnou zadobře, ať plní mou vůli a slouží mi.“
„Ach, ne.“
„Ach, ano — berte, nebo nechte být. Ale přiznejte, že jste šťastný, že máte dceru jako já — hezkou, dobře urostlou, elegantní, duchaplnou, vzdělanou. Přiznejte.“
„Přiznávám — je to pravda.“
„Aha! A to nepočítám, že jsi mladý — a každý se bude divit, že máš takovou dceru — co?“
„Ano, jsem ještě velmi mladý.“
Marnivý, dětinský, bez charakteru. Přesně tak.
Zahráli valčík — a on se se mnou dal do tance přímo v lóži.
Gritz je jako ostatní mladíci jeho kamarádem v prostopášnostech.
„Táto — půjdeme večeřet do parku.“
„To se nesluší.“
„Ale ne!“ řekl Gritz a opřel se z boku o jeho křeslo, zatímco já jsem se opírala z druhé strany.
„Bude se říkat, že slečna Bashkirtseff večeřela v noci v restauraci.“
„Nu prosím, táto — se svým otcem, maršálem šlechty, jehož zná každý pes a jenž je vůdcem poltavské zlaté mládeže. Vskutku — to je skandální!“
„Ale koně čekají…“
„Právě o tom jsem vám chtěla mluvit — odešlete tyhle a vrátíme se fiakrem.“
„Ty fiakrem? Nikdy!“
„Tak dejte zapřáhnout tu čtyřku, se kterou jste přijel z Gavronzi,“ řekl Gritz.
„Nu dobrá — ale večeřet se přece nesluší.“
„Táto — sestoupím-li já ze své přísnosti a uznám-li něco za vhodné, je směšné, když si ostatní myslí něco jiného.“
„Hm… ano… výborně… hm — tak to tedy udělejte.“
Pokořovalo ho v jeho mladistvosti, že sedí mezi mnou a Gritzem jako mezi vlastními dětmi.
„Konstantine,“ řekla jsem, „jsi hodný chlapec — dělej, jak říkám — budeme se spolu bavit.“
„Aha, ha ha!“ — a Konstantin se dal do smíchu. Alexandre byl velmi spokojen, když viděl, že mě neponižují. Všichni naši se bojí Bashkirtseffů — jejich ponižování a sarkasmu. Já jasně dokazuji, že se jich nebojím.
„Víš — budeme večeřet — ale jen proto, abych ti udělal radost; unavily mě tyhle zábavy.“
„To věřím! Muži jsou všichni takoví! Unaví se — a chtějí, aby ženy v sedmnácti letech byly přesycené jako oni — ženy, které z života ještě nic nezažily.“
„Hm… ano, výborně — nechme toho.“
Večeřeli jsme v odděleném salonku (táta si ho vyžádal z úcty ke mně).
Bashkirtseff otec a syn, Alexandre a Nadina, PPaul, Paša, Eristoff, Miloradovitch a já. Ten mi pořád přehazoval plášť přes ramena a ujišťoval mě, že prochladnu.
Pilo se šampaňské — Eristoff žádal láhev za lahví, aby mi dal poslední kapku. Miloradovitch si hrál na rozumného a dovolával se mého souhlasu, který jsem mu bez váhání dávala.
Padlo několik přípitků — a můj přítel vzal pohár, naklonil se ke mně a tiše mi řekl: „Na zdraví vaší paní matky“ — a jak se mi důvěrně díval do očí, odpověděla jsem také potichu, s upřímně vděčným pohledem a přátelským úsměvem.
O několik minut později jsem nahlas řekla:
„Na zdraví mámy!“
A pilo se znovu — Miloradovitch sledoval každé mé hnutí a zjevně se snažil přizpůsobit mým názorům, mému vkusu — ba dokonce mým žertům. A mně se líbilo je měnit, jen abych ho uvedla do rozpaků. Vypila jsem jen půl skleničky — ale poněvadž mi přilévali poslední kapku z každé lahve, vypadalo to, jako bych pila pořád — a otec mě na to upozornil. Řekla jsem mu pravdu — a on mi řekl: „Ach, dobře.“
Paša dostal od knížete přezdívku filosláv. Kníže je ubohý ztracený lump.
Miloradovitch mi naslouchal a nakonec zvolal: „Ach — ale ona je rozkošná!“ — s takovou naivitou, přirozeností a potěšením, že to potěšilo i mě samotnou.
Nadina se vrátila kaleší s tátou a se mnou — a zatímco muži, vyjma Gritze, dál pili v hotelu (dámy jim překážely), šla jsem k ní a ulehly jsme spolu, abychom si v klidu popovídaly. Táta se své role vážně chopil — třikrát mi poslal Čokoláda se vzkazem, že budu unavena, neuložím-li se ihned.
Nechala jsem zavolat Alexandra a hovořili jsme o obchodních záležitostech až do pěti ráno — od pěti do šesti přišel Paul a mluvilo se o otci.
„Drahá Moussio,“ říkal strýc, „ty jsi mě okouzlila — tvé důstojné chování k Bashkirtseffovi mě nadchlo. Obával jsem se o tebe — ale budeš-li pokračovat, dostaneš ho do rukou, ujišťuji tě.“
„Ano,“ řekl Paul, „zůstaneš-li jen měsíc, ovládneš ho — a bude to pravé štěstí pro nás všechny.“
S Alexandrem je ujednáno, že na začátku září s ním objedu své statky a vyřídíme veškeré záležitosti. Připravím na to otce — odjedu na tři týdny a ještě se k němu vrátím, než opustím Rusko. To si myslím, u sta hromů! Řeknu tak mimochodem, že veškerý majetek mé tety patří mně. Takové věci na něj budou mít blahodárný účinek.
Vzal si pokoj vpravo vedle mého — a svého sluhu nechal spát v mém předpokoji.
„Doufám, že je dobře střežena,“ řekl strýci, „víte — jsem bonviván, veselý člověk — ale od chvíle, kdy mi ji matka svěřila, dostojím té důvěře a splním svou povinnost svatosvatě.“
Druhý den — dnes ráno, nebo spíše dnes odpoledne — v jednu hodinu tatáž společnost (všichni bez výjimky) obědvala spolu. A s Gritzem jsem pila čaj u okna (zdi jsou tak silné, že okenní výklenek tvoří skutečný stolek).
Včera jsem od otce vzala pětadvacet rublů — abych měla to potěšení vrátit mu je dnes.
Odjeli jsme ve stejném pořadí jako včera. Miloradovitch nás doprovodil až na poštu, kde jsem měla vyzvednout fotografie — ale úřad byl zavřen.
Sotva jsme byli několik minut v polích, otec se mě najednou otázal:
„Tak — budeme se dnes znovu prát?“
„Jak dlouho budete chtít!“
On mě vzal náhle do náručí, zahalil mě do svého pláště a opřel mi hlavu o své rameno. A já zavřela oči — to je můj způsob něžnosti. Tak jsme chvíli setrvali.
„Teď,“ řekl, „se zase narovnej.“
„Pak plášť — jinak mi bude zima.“
Zahalil mě do pláště. A já se dala do hovoru o cizině — o Římě, o jeho radostech, o jeho společnosti — dbajíc, abych mu dala jasně najevo, že se nám tam nesmírně dobře vedlo; mluvila jsem o monsignoru de Falloux, o baronu Viscontim, o papeži. Rozhovořila jsem se o poltavské společnosti.
„Trávit život prohráváním v kartách s podvodníky — ruinovat se uprostřed lůzy šampaňským v hospodách — ohlupovat se, plesnivět! Ať si člověk dělá cokoli — musí být vždy v dobré společnosti!“
„Ach, tak — ale ty jako bys říkala, že jsem ve špatné společnosti,“ řekl se smíchem.
„Já! Nikdy — mluvím jen obecně — o nikom konkrétním.“
Říkala jsem toho tolik a tolik, že se mě zeptal, kolik stojí velký byt na pořádání slavností v Nice.
Řekla jsem mu cenu.
„Víš,“ řekl, „kdybych tam přijel a usadil se na jednu zimu jako… zkrátka… ano — pohlíželo by se na to úplně jinak a postavení by bylo zcela jiné…“
„Čí postavení?“
„Nebeských ptáků,“ řekl se smíchem — jako dotčen.
„Moje postavení? Ano, to je pravda — ale Nice je nepříjemné město — je tam samá lůza. Proč nepřijedete letos v zimě do Říma?“
„Já — hm… ano… hm…“
Nevadí! První slovo padlo — a padlo na úrodnou půdu. Bojím se vlivů — totiž vlivu paní Tutcheffové. Musím toho člověka navyknout na sebe — stát se mu milou, nezbytnou — a zařídit, aby teta narazila na zeď mezi svým bratrem a svou zlomyslností. Začala jsem dnes. Jsem tu jako doma, v ničem mu nenarušuji zvyklosti, povídám, vyprávím, kážu, on mě poslouchá spokojeně a usmívá se. Je rád, když vidí, že dovedu mluvit o čemkoli, a když jsme šli k večeři a já jsem právě uzavírala větu o chemii s jistým Kapitanenkem, důstojníkem gardy ve výslužbě, otupělým provincií a všeobecným posměchem — mladíkem a domácím šaškem — vstal otec a řekl:
„To je pravda, Pašo, je velmi učená.“
„Děláte si legraci, táto?“
„Vůbec ne, vůbec ne, ale to je dobře, ano. Ach, výborně, hm, výborně.“
Tak vidíte, proklatí-čtenáři, vidíte přece, že když nejsem nešťastná jako prach na cestě, vidíte přece, že nikoho nemiluji a Antonelli je mému srdci stejně vzdálený jako… jako Gritz. Jsem netrpělivá, přijede zítra. Je tu jediný a já nemohu žít bez zábavy.
A pak… a pak Gritz. Zkrátka… Bůh je ke mně dobrý, velmi dobrý.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále „me servaient comme des nègres“ — dobová francouzská fráze (70. léta 19. stol.) ve významu „obsluhovat neúnavně, dřít jako otrok“, dnes nevhodná pro rasový podtext. Překlad volí věcný význam „bez oddechu“. Srov. obdobný dobový výraz v karnetu 064. ↩
Pozn. překl.: Isabeloví koně — koně světle žlutohnědé (krémové) barvy; pojmenování pochází od španělské královny Isabely I. (1451–1504), jíž je v oblíbené legendě připisována přísaha, že se nepřevleče, dokud nebude dobyto určité město. ↩
Pozn. překl.: Maršál šlechty (fr. maréchal de noblesse, rus. маршал дворянства) — volený předák šlechtické samosprávy v gubernii či újezdu carského Ruska. ↩
Pozn. překl.: Filosláv — stoupenec panslávské myšlenky, politického hnutí usilujícího o slovanskou jednotu; v 70. letech 19. stol. politicky aktuální téma v souvislosti se srbskou krizí. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „bigre“. ↩