Úterý, 22. srpna 1876 (10. srpna) – Gavronzi

„Ale táto," řekl Paul, „kdo poslal ten telegram, který Marie dostala v Petrohradě, podepsaný mým jménem? Protože já to nebyl."
Otec se trochu zarazil.
„No tak," řekl, „musím přiznat — byl jsem to já; vidíš, hned mě chytili — ale to nevadí — co to dokazuje? Jen to dokazuje, že jsem si přál… zkrátka to dokazuje… dobře, ano, výborně."
„Ano, to je výborně — tím lépe," řekla jsem.
Dala jsem se do toalety a nechala ho vstoupit, ať vidí mé prádlo a vše ostatní. Moje postava ho nadchla — marnivý muž je pyšný, může-li se ukázat. Byli jsme připraveni — ale chtěl počkat na sluhy a zavazadla, aby byl průvod impozantnější. Kočár se čtyřmi koňmi, kaleš — a drožky s kapotou, tažené šílenou trojkou malého knížete.
Můj genitor se na mě díval s uspokojením a ze všech sil se ovládal, aby se tvářil klidně — ba lhostejně.
Ostatně je to v jeho povaze — neprozradit nic ze svých citů.
V polovině cesty jsem nastoupila do drožek, abych letěla jako vítr. Ten malý hrůzostrašník mě rozesmívá. Za [Začerněná slova: pětadvacet minut jsme] urazili deset verstů. Zbývaly ještě dvě versty do Gavronzi — a já znovu přesedla k otci, abych mu dala radost ze slavnostního vjezdu.
Hrbatá kněžna nás přivítala na schodišti.
„Nu!" řekl otec. „Jak je velká… a zajímavá, viďte? Co?"
[Začerněná slova: Nutno věřit,] že byl se mnou spokojen, když se odvážil takové výlevnosti před jednou ze sester.
Správce a jiní mi přišli gratulovat ke šťastnému příjezdu.
Statek je malebně položen — kopce, řeka, stromy, krásný dům a několik menších. [Začerněná slova: Všechny] budovy [Začerněná slova: v bezchybném stavu, zahrada upravená;] ostatně dům byl téměř celý přestavěn a vybaven novým nábytkem tuto zimu. Vystavuje se na odiv velký dům s předstíranou prostotou a výrazem: „u nás je to tak vždy."
Krásné bronzy, porcelán ze Sèvres, ze Saska, umělecké předměty. Věru — tohle jsem tu nečekala. Ale trocha špatného vkusu. Přirozeně šampaňské k snídani. Strojená aristokratičnost a prostota, jež hraničí s upjatostí. Portréty předků — průkazy starobylosti, jež jsou mi nanejvýš milé.
Otec se staví do role nešťastníka opuštěného manželkou — on, jenž netoužil po ničem jiném než být vzorem manželů. [Začerněná slova: Velký portrét] mámy namalovaný v její nepřítomnosti — projevy úcty ke vzpomínce na ztracené štěstí — a záblesky nenávisti vůči dědečkovi a Babaninům, kteří to štěstí rozbili.
Nesmírná snaha dát mi pocítit, že můj příjezd nic nemění na zvycích místních obyvatel.

Poznámky

Pozn. překl.: Latinsky genitor — zploditel, otec; Marie užívá termín s ironickým odstupem.