Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý, 8. srpna 1876 (27. července) – Středa, 9. srpna 1876 (28. července)

Bděly jsme do čtyř hodin, dnes ráno jsem unavena a Yssayevič nebyl připuštěn k mému rannímu vstávání.
Paul, můj bratr, telegrafuje, že ho otec poslal pro mě do Konotopu [?] (nádraží u strýcova statku) — ptá se, kdy přijedu.
Zamířila jsem přímo k Nině, kde jsem strávila celý den. Město slaví — v Peterhofu přijímá císařská rodina okázale své příbuzné, královské domy Dánska a Řecka. Celý Petrohrad je tam, aby viděl iluminaci. Ale já nejsouc součástí slavnosti a nechtějíc být jako celý Petrohrad divákem za ohradou, zůstala jsem doma — tedy u Niny — a vyšívala jsem pás gobelínové tapiserie na bledě modrém podkladu; tento pás, umístěný na přední straně županu z krémového sametu, vytvoří něco, co ještě nikdo neviděl — co do krásy a bohatství.
[Čtyři latinská slova postrádající smysl.]
Galula a Girofla jsou nepostradatelné pro udržení naší veselosti. Vymyslela jsem, že Girofla odchází jako dobrovolník do Srbska s lehkým rancem, v němž má staré válečné kalhoty a dva prodřené kapesníky. Na to jsem improvizovala veršovanou scénku líčící vše, co potká mladého dobrodruha na cestě i v Srbsku — na nápěv Partant pour la Syrie. Olgu napadlo nakreslit ho v rakvi — to bylo shledáno tak komickým, že jsme se smály deset minut.
Z tohoto rozhovoru jsem načerpala inspiraci pro korespondenci nebo epickou báseň — kterou si přečtete.
Jedině Audiffret mě dokáže rozesmát a přimět k veršování. A Bůh ví, jak na to myslím.
Nina je s námi — četla nám román, zatímco jsme vyšívaly na kanavě. Pan Sapogenikoff se přidal k naší veselosti a nakonec i on začal hovořit o Giroflovi.
Vrátila jsem se o půlnoci s Étiennem; Yssayevič přišel odpoledne, ale já jsem s ním s pomocí svých Grácií naložila tak zle, že odešel celý smutný — podle slov mého strýce.
Petrohrad získává nocí. Neznám nic velkolepějšího než Něvu ozdobenou lucernami, jež kontrastují s měsícem a tmavomodrým, skoro šedým nebem. Nedostatky domů, dlažby, mostů se v noci rozpouštějí ve vstřícných stínech; šíře nábřeží se zjevuje v celé své majestátnosti. Jehla Admirality se ztrácí v nebi — a v azurovém oparu lemovaném světly se rýsuje kupole a ladná silueta Izákijského chrámu, jenž sám vypadá jako plovoucí stín sestoupivší z nebe.
Chtěla bych tu být v zimě…

[Středa, 9. srpna 1876 (28. července)]

Nemám ani halíř. Příjemná situace. Étienne je výborný člověk — ale vždy uráží mé jemné city. Dnes ráno jsem se rozlítila — půl hodiny nato jsem se smála, jako by nic, u Sapogenikoffových. Byl tam doktor Čemičev a já jsem ho chtěla požádat o lék na chrapot — ale peníze jsem neměla a tento pán nedělá nic zadarmo. Velmi delikátní situace, ujišťuji vás. Ale nepláču dopředu — nepříjemnost je dost otravná už tehdy, když přijde; netřeba pro ni plakat předem. Ve čtyři hodiny Nina a Tři Grácie odjely kočárem na nádraží do Peterhofu — všechny tři oblečené v bílém pod dlouhými prachovými plášti.
Vlak se chystal odjet — nastoupily jsme bez jízdenek, vyzbrojeny doprovodem čtyř gardových důstojníků, kteří se nepochybně nechali zlákat mým bílým peřím a červenými podpatky mých Grácií. A tak tu jsme, já a Gira — jako ušlechtilí váleční koně při zvuku hudby, s napnutýma ušima, s jiskřivýma očima a radostnou náladou.
Byli zaujati — mluvily jsme rusky, francouzsky a anglicky a byly oblečeny jako cizinky. Naše růžová líčka a hbité jazyky jim padly do oka i do ucha.
Vida to, zvýšila jsem o dva tóny — a po celou cestu se střídaly anekdoty, vtipné výpady, bonmoty, jež přiváděly mé Grácie do extáze a naše společníky stále více udivovaly.
Sledovali nás drožkou — sotva jsme byly v Peterhofu, zmocnila se mě šílená chuť nechat je věřit, že jsme polosvětské dámy, a pozvat je na večeři… k panu Sapogenikoffovi. To by byla scéna! Peterhof je pravý ráj zeleně, vil a jezer. Ostrovy jsou kouzelné ostrovy — s háji břečťanu, domy jako přenesené z Pompejí, s porfyrovými vázami a malachitovými stoly. To vše patří císaři, samozřejmě. Olga se prohlásila zamilovanou do blonďáka — já do bruneta; ostatní dva byli velkoryse přenecháni Nině a Marii. Zastavily jsme před ostrovem, ale sledovači jeli dál — a na půl hodiny nás to uvedlo v zamyšlení. Ale Gira ujišťovala, že to tak nemůže skončit, a že odjedou večer v jedenáct hodin stejným vlakem jako my — poněvadž jsme to řekly dost nahlas, aby to slyšeli.
V šest hodin bylo spuštěno tisíc peterhofských fontán. Nic krásnějšího si nelze představit.
[patnáct přeškrtnutých řádků]
Kanál lemovaný gigantickými vodotrysky — a přece vypadají malé ve srovnání se Samsonem přemáhajícím tygra, z jehož rozevřené tlamy voda tryská skoro tak vysoko jako dvě terasy nad sebou, na jejichž vrcholu stojí císařský palác — žlutá budova, nijak pozoruhodná leč vzpomínkou na Petra Velikého a Kateřinu. Tento kanál Samson a palác v perspektivě jsou vzácného účinku. Peterhof obývá císař, velkoknížata a velkokněžny — každý má svůj letní úkryt, svou vilu. A v alejích se potkávají jen císařské vozy. Člověka přepadá horoucí úcta a zbožňování k císaři a k vládnoucímu rodu — tak přívětivému, tak laskavému ke všem, přes vznešenost, jež ho charakterizuje a jež je jen nezbytnou okázalostí, bez níž se takové osoby neobejdou.
Nina nás odvedla — ještě celá vzlykající smíchem nad loučením na břehu jezera — ke generálu Rostovzevovi, šéfovi dvora velkoknížete Nikolaje. Rostovzev je příbuzný Sapogenikoffových, kteří z toho září. Generál a jeho žena poznali mámu a tetu před čtyřmi lety v Nice — a ukazuje se, že si pamatují i mě. Tato návštěva — poněkud chladná oproti Nininým očekáváním — nás přikryla jako šedým závojem; bylo třeba spatřit projíždět velkoknížete Konstantina, bratra císaře, pozdravit ho a obdržet od něho rozkošný úsměv, abychom se znovu staly čtyřmi šílenkami. V sedm hodin přilákaly dva vojenské orchestry zástup lidí pěších i ve vozech — vzduch, jenž se v Peterhofu dýchá, je vzduch králů a dvora — a četné uniformy propůjčují této krajině zeleně a vody ráz veselosti a elegance, jaký se jinde málokdy spatří.
Stály jsme [mezera] před antickým chrámem, mramorovým sloupem [jeden přeškrtnutý řádek] umístěným na mramorovém pódiu se dvěma lvy u vchodu a ženskou sochou uprostřed, představující pramen — pozoruhodnou tím, že zezadu, s vodou tekoucí z džbánu na jejím rameni, vypadá, jako by dělala to, co se před lidmi nedělá. Stály jsme tedy před tím chrámem, celým stékajícím vodou a zastřeným stříbrným prachem, když jeden ze čtyř — blonďák — projel drožkou zapřaženou rozkošným černým koněm. To způsobilo Giře turbamento — a náhle jsme se daly do vzpomínání na Nice.
— Pamatuješ na ten den, kdy jsme zdravily všechny?
— A když jsme se přestrojily?
— A když jsem přišla k tobě…
— Ano — a strávily jsme den pliváním na cíl.
Ale hudba přestala, bylo pozdě a chladno — měly jsme jen jeden rubl na jídlo; na to nebylo ani pomyšlení.
— Co dělat do jedenácti večer? — ptá se Nina.
— Bloudit lesem.
— A umírat hlady.
— Je to velmi pravděpodobné.
Gira nás už viděla natažené na trávě a čtyři důstojníky na obzoru v mračnu vody nebo plamenů.
Ve skutečnosti jsme však byly v komické situaci — les se vyprázdnil a ztmavel, jela tu jen naše drožka vezoucí čtyři ženy napůl pomatené smíchem a vykřikováním nesmyslů francouzsky — kočí ničemu nerozuměl.
Nikdo nás neznal — a já se cítila jako doma; důstojníci nám dávali téma hovoru. Neboť ve skutečnosti byli rozkošní a plni vznešenosti. Zejména můj brunet.
Kočí nás dovezl na nádraží hodinu a půl příliš brzy. Pomyslete na potěšení být sledovány všemi místními vojáky. Nepřestávaly jsme měnit místo, abychom unikly pronásledování. Několik minut před odjezdem se objevili ti čtyři — vstoupila jsem do kupé, blonďák nás následoval; přešla jsem do jiného — týž manévr… vrátila jsem se do prvního a blonďák se tam usadil také.
— Můj pes vás neobtěžuje, madame? — zeptal se.
— Ne, monsieur, nikterak — odpověděla jsem s ledovým úsměvem.
Pes si lehl na mé nohy — mladík ho odehnal, k mé nelibosti, neboť mě to zvíře hřálo — ale já nic neřekla.
— Jak jsou otravní — zkusil to důstojník po desátém pokusu [jeden a půl řádku přeškrtnutého] jakéhosi odporného malého ryšavce — vidí, že není místo, a chtějí vstoupit.
Měla jsem pootevřená ústa — zavřela jsem je jakýmsi úsměvem nebo grimasou.
— […] zavolal [přeškrtnuté slovo] psa, obraceje se k […] uchazečům.
Ale při tomto třetím pokusu jsem se spokojila s tím, že jsem zavřela oči a řekla Olze žalostným hlasem:
— Giro, drahá, pojď si sednout ke mně — sdělíme si dojmy.
Gira si sedla ke mně — a od té chvíle jsme daly průchod veselosti tak šílené jako drzé a bezstarostné, přičemž jsme pro ubohého vojáka zachovávaly ostré pohledy a sevřená ústa. Nevěděl, jakou tvář nasadit — a jak jsem říkala velmi komické věci a mé Grácie s Ninou umíraly smíchem, mladý blonďák svíral rty, díval se z okna a nakonec vybuchl smíchem zakrývaje si obličej a nutě se k vážnosti tak komické, že jsme zdvojovaly drzý smích, volné žerty a vážné, strnulé způsoby vůči němu. Vůbec nevěděl, s kým má co do činění — tato směsice lehkomyslnosti a pýchy ho mátla a mě naplňovala potěšením z jeho rozpaků. Pak jsem namátkou prohodila pár slov a jmenovala osoby z vyšší společnosti, jež mama znala před osmi lety — Rostovzeva, mou kněžnu a mnoho dalších — a hned nato jsem vyprávěla svým společnicím (jako by to nevěděly), jak nás sledovali vojáci.
— Jsou hloupí — pravila jsem majestátně — a bílý klobouk stačí k tomu, aby ženy byly vystaveny pronásledování ze strany nejrůznějších lidí?
Rozvedla jsem toto téma i otázku kvality sledovačů s takovou vlídností, že… hezký blonďák zrudl a zvážněl — a na první zastávce zavolal psa a vystoupil z vagónu spolu se třemi přáteli. Po jejich odchodu nastalo smrtelné ticho, po němž přišel šílený smích trvající asi tři minuty — po dobu, co vlak stál na té zastávce a naši vojáci stáli naproti našim dveřím, osvětleni ledovým měsícem.
Vyhnavši ho, dala jsem se litovat své krutosti — a přecházejíc k pocitu velikého slitování, přepadl mě smích ještě prudší než první; Nina a Grácie chroptěly ve svém koutě, zatímco já, trochu se vzpamatovávajíc, hleděla z okna a nechápala, co vidím — neboť hustá mlha nebo rosa sestupovala z nebe a pokrývala zem jako stříbrná voda nebo průhledný sníh. Bylo vidět vrstvy vzduchu, osvětlené měsícem — modré, průhledné, sestupující jako závoj… jako sen. Nikdy jsem nic podobného neviděla — zůstala jsem okouzlena — a tento příjemný pocit zrodil nápad… náhlý. Udělala jsem uzel z provázku, který Marie nevím jakým řízením osudu držela v rukou — a hodila jsem ho k nohám hezkých důstojníků ve chvíli, kdy se vlak opět rozjel.
To bylo shledáno vznešeným — Gira mě pokryla polibky, Marie si sevřela hlavu a Nina si zapálila cigaretu. Můj chraplavý hlas dodával zvláštní pečeť všemu, co jsem říkala — Gira mi sekundovala jako anděl, Nina tu a tam utrousila vražedné slovo a zdála se stejně veselá, jako by Jurkoff nikdy neexistoval.
Sotva v kočáře — nový pokřik; Nina vyloženě blouznila, co se týče Giry a mě — zpívaly jsme válečný pochod a [přeškrtnutá slova] od nádraží až k hotelu, tedy celou hodinu. Ona nemohla dál a mé ruce pálily — ale slíbila jsem si to — a prosila jsem ji žalostným hlasem, aby pokračovala.
Po návratu jsem našla večeři, Étienna a peníze, jež mi posílá Alexandre. Snědla jsem večeři, vyhodila Étienna a schovala peníze.
A tu — věc podivná — pocítila jsem velkou prázdnotu, jakýsi smutek; pohleděla jsem do zrcadla — měla jsem oči jako ten poslední večer v Římě. Ten muž, to stvoření, jež mi vzalo první polibky, vrátil se mi do srdce i do hlavy — toužila jsem šíleně ho v tu chvíli vidět a být sevřena v jeho náručí. Onoho večera mě prosil, abych zůstala ještě den — zavřela jsem oči a uvěřila, že jsem tehdy a tam.
— Zůstanu — zašeptala jsem, jako by tu byl — zůstanu pro svou lásku, pro svého milovaného! Miluji tě, chci tě milovat, nezasloužíš si to — je mi to jedno — těší mě tě milovat… jen mě miluj dobře. Ale cítím, že mě nemiluješ tak, jak já lásce rozumím — vysvětlím ti to… Miluji tě!
A náhle jsem udělala několik kroků po pokoji a dala se plakat před zrcadlem — tyto slzy v malém množství mi docela sluší.
Sama sebe rozrušivši z rozmaru, uklidnila jsem se únavou a dala jsem se psát — tiše se smějíc sama sobě.
Tak si často vymyslím hrdinu, román, drama — a směju se a pláču nad svým výmyslem, jako by to byla skutečnost.
Jsem Petrohradem okouzlena — ale nespí se tu; je už světlo, noci jsou tak krátké.

Poznámky

Pozn. překl.: „Gobelíny" — proslulá francouzská královská manufaktura na tapiserie, založená v 17. stol.; zde užito jako stylový odkaz na bohatou obrazovou výšivku. ↩
Pozn. překl.: Partant pour la Syrie („Odcházeje do Sýrie") — francouzská romanticko-vlastenecká píseň z r. 1807, připisovaná královně Hortensii Beauharnais; za Druhého císařství měla charakter polooficiální hymny; Marie ji tu užívá pro komické účinky. ↩
Pozn. překl.: Srbsko — srbsko-osmanská válka 1876–78 právě začala; tisíce ruských dobrovolníků překročily hranice, aby bojovaly po boku Srbska, což bylo onoho léta v Rusku velkým veřejným vzrušením. ↩
Pozn. překl.: Peterhofská Velká kaskáda měla 64 fontán a 255 soch; jejím středobodem byla Samsonova fontána popsaná v následujícím odstavci. ↩
Pozn. překl.: Samsonova fontána (1735) v Peterhofu — ústřední sousoší zobrazující biblického Samsona svírajícího čelist lva (ne tygra, jak píše Marie); proud vody dosahuje výše 21 metrů. Jde o jeden z nejslavnějších výtvorů ruského zahradního umění. ↩
Pozn. překl.: Italsky: turbamento — rozrušení, vzrušení, neklid; Marie příležitostně přepíná do italštiny, jíž se naučila za pobytu v Římě. ↩