Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí, 7. srpna 1876 (26. července)

„Nic původního nemáme než středověk" — řekla jsem v poslední knize.
My — kdože to? Křesťané. Je svět ve skutečnosti znovuzrozen — nebo jen pod jinými barvami a jmény tytéž mravy proudily tak, jak proudí od počátku světa, vždy usilujíce k lepšímu?
Životy národů se podobají řekám, jež plynou pomalu — tu přes skály, tu přes písek, tu mezi horami, tu pod zemí, tu přes oceán, s nímž se při průchodu mísí, leč vystupují z něj tytéž, jen jméno se změní a dokonce i směr — ale jen proto, aby stále sledovaly týž — ten předem daný a neznámý. Kým?
Bůh nebo Příroda. Je-li Bůh Přírodou, pak jsme jen hlupáci — Příroda nemá co dělat s lidmi a jejich zájmy. V hodinách filosofie se velmi pěkně dokazuje existence Nejvyšší Bytosti poukazem na mechanismus vesmíru — ale dokazuje se tím existence Boha takového, jakého si ho představujeme? Příroda se zabývá tím, aby uváděla do pohybu hvězdy a fyzicky pečovala o naši zemi. Ale náš duch, naše duše? Je třeba připustit Boha jiného než mlhavou ideu zosobnění světového mechanismu. Je třeba — proč?
Na tomto místě jsem byla přerušena a už jsem z toho vypadla.
Šla jsem na poštu pro fotografie a depeši od otce — telegrafuje do Berlína, že nemám pravdu, když tak soudím, že přijít nemůže z dobrých důvodů, jež mi vysvětlí, ale že by pro něho byl můj příjezd „pravým štěstím".
Vzala jsem s sebou Marii a Étienna a šla jsem vyhledat kněžnu Galitsinovou a paní Vojejkovovou. Obě jsou na letním sídle.
Po večeři jsme odjeli na Ostrovy — na jejichž cípu se obdivuje západ slunce nad Finským zálivem. Okouzlily mě rozkošné malé vily postavené v ruském stylu, ze dřeva, situované uprostřed zahrad a na březích četných ramen Něvy — podobají se hračkářským domečkům, jichž se prodávají celé krabice s drobnými mechovými stromky, dřevěnými koňmi a skleněnými vodními plochami. Přijeli jsme po západu slunce a bylo chladno. Nemohu se vzpamatovat z tohoto chladu v červenci. Lidí málo, několik lehkých dám.
Jako Ježíš pocítil, jak se cosi od něho oddělilo, když se nemocná žena dotkla jeho šatů a uzdravila se — tak i já jsem cítila fluidum, jak se přichytává k Yssayevičovi a mě opouští, čím více se do mě zamilovával. Je to zvláštní pocit — cítit, jak vás pomalu někdo začíná milovat.
Étienne zůstal doma — já doprovodila Marii, doprovázenou Pavlem a věrným Čokoládou na kozlíku, s úmyslem vzít Ninu k sobě na noc.
Zastihla jsem Giru v posteli — zůstala jsem u ní chvilku, jedno slovo přivedlo řeč na Řím a já jí vyprávěla svá dobrodružství v tom městě, se zápalem a gesty. Přerušovala jsem se jen smíchem — a Gira a Marie se válely ve svých postelích. Nesrovnatelné trio; tak se smívám jedině se svými Grácemi.
A náhlou, ne-li přirozenou reakcí jsem při návratu upadla do melancholie. Nina hovořila o lásce, Yssayevič si nemohl přát nic lepšího — a já jsem došla až tak daleko, že jsem prohlásila, jak jsem objevila, že nestojí za to žít, nemiluje-li člověk někoho nade vše — a že já, dosud nemilujíc, hledám ideál.
— Našla jste? — zeptal se Yssayevič živě.
— Ne.
Všechna má slova jsou přijímána jako věštby. Stavěla jsem se do role Cassagnaca — ostatně tak jsem to dělala vždy předtím, aniž jsem si to uvědomovala, a budu to dělat vždy i v budoucnu — jenže svá slova budu vážit, neboť často říkám nesmysly a bere se to zcela vážně.

Poznámky

Pozn. překl.: Ostrovy — Krestovský, Jelaginský a Kamenný ostrov v západní deltě Něvy, módní letní letovisko petrohradské společnosti. ↩
Pozn. překl.: Uzdravení ženy trpící krvotokem: Lukáš 8,43–48; Marek 5,25–34. Ježíš praví: „Poznal jsem, že ze mne vyšla moc" — ona „moc" (řec. dunamis, síla/fluidum), jež z něho přešla k uzdravené ženě. ↩