Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota, 5. srpna 1876 (24. července) — Neděle, 6. srpna 1876 (25. července)

Šly jsme vyzvednout moje kufry na celnici. Co jsme prošly chodeb, pokojů, kanceláří — kolik celníků a lidí všeho druhu jsme viděly! Prohledali všechny kufry; já jim rozbalovala věci a pěstí tloukla do šatů a klobouků — to zmírnilo, myslím, jejich horlivost: přesvědčili se, že nejsem modistka.
Nadarmo hledám Rusko — v tom hotelu je vše po německu. Snídaly jsme v zahradě na čestném dvoře. Pak jsem se oblékla a šly jsme pro Sapogenikovovy.
Kočí ještě váhal mezi dvěma domy, když mě z vozu jako unesly Giro a Marie — vyběhly do ulice, jakmile mě spatřily z okna. Nechala jsem Paula a strýce s Ninou a vrhla se do pokoje dívek — a celou hodinu byl zmatek, tlachání a výkřiky jako za časů Girofly!
Unesla jsem si je s sebou — přejely jsme Něvu ve dvou člunech: v prvním Tři Grácie, ve druhém pánové a Čokoláda. Je-li v Petrohradě něco krásného, je to tato nádherná řeka — široká jako jezero, s čirou a tak průzračnou vodou, že je vidět až na dno. Jsem hrdá, že mluvím rusky — že mám o jazyk víc — a ta ruská zvířata si mých ušlechtilých snah neváží.
Kolem desáté přišla za námi Nina — pánové nás opustili, mé Grácie byly doprovozeny domů a Nina zůstala u mě spát. Jsou čtyři hodiny — prohlížely jsme mé šaty; někdy je příjemné bdít do noci — zdá se, jako by člověk dělal něco zakázaného. Ale zvolna začala Nina mluvit o všem, o čem se mladým dívkám nikdy nemluví — a neprávem. Jedna její poznámka mě zasáhla svou trefností. Totiž že žena, odevzdávajíc se muži — byť i svému manželu — podstupuje jistý druh ponížení, neboť cítí, že na straně muže je síla a beztrestnost, a na její straně snížení — protože se podvoluje. Muž koná čin vladaře, žena je jen pasivním nástrojem — ať je láska jakákoliv. Muž, sotva uspokojen, vidí v ženě ubohé stvořeníčko, jemuž dal vše — má ji trochu rád za potěšení, které mu poskytla, ale je to minulost, je to konec — vstane, jako by se nic nestalo. Zatímco žena… to je jiné. A z velké dálky mohu soudit, vzpomínajíc na sebe po projížďce na koni s Antonellim — zatímco on byl zcela klidně v klubu. Ostatně je to téměř přirozené: muž dává, žena přijímá — tedy jí náleží láska, vzpomínka — neboť muže ochudila o jisté množství… o… o fluidu — a ten na ni musí působit a ona je jím obohacena, i morálně. Ale to není spravedlivé. Mělo by to být dáš — dostaneš.
Muži se nakonec žení — hrají si na moudré, spořádané, klidné — a bouří se při sebemenší divokosti ženy. Je to spravedlivé, je to rozumné? Jsou spořádaní, protože jsou znechuceni opakem — ale ženy, které jsou v tom zcela nové — musí, mohou takové být? Muž je otřelý — přináší mladé dívce krásné zbytky svého ducha a těla, je unaven — bere si ženu, aby si odpočinul, žádá ženu do domácnosti, která ani nevychází do společnosti a spokojí se s jeho hadry. Je to rozumné? Nehlásám ženskou zkaženost — ale žádám spravedlnost a shovívavost. Ale chudáček neviňátko — míchám se do věcí, o nichž nic nevím. Povolaní lidé, spravedliví lidé — mám pravdu?
---
Místo abych šla po kostelech, jsem spala — a Nina mě vzala na snídani k sobě. Její papoušek mluvil, její dcery křičely, já zpívala — člověk by si myslel, že je v Nice. Kupé na dvě místa poskytlo útočiště Třem Gráciím, které jely v lijáku navštívit Izákijský chrám, proslulý sloupy z malachitu a lapis lazuli. Tyto sloupy jsou krajně bohaté — ale nevkusné, neboť zeleň malachitu a modř lapisu lazuli se navzájem zabíjejí. Mozaiky a malby jsou ideální — pravé postavy světců, Panny Marie, andělů. Celý kostel je z mramoru, čtyři průčelí s granitovými sloupy jsou krásná — ale nejsou v souladu se zlatou byzantskou kupolí. A vnějšek jako celek budí jakýsi tísnivý dojem, neboť kupole je příliš mohutná a drtí čtyři malé kupole nad průčelími se sloupy, které by jinak byly tak krásné. Hojnost zlata a ozdob uvnitř působí nejšťastnějším dojmem — pestrost je harmonická a nejlepšího vkusu — kromě dvou sloupů z lapis lazuli, které by byly nádherné, ale jinde.
Slavila se lidová svatba. Novomanželé byli oškliví a nedívaly jsme se dlouho. Miluji ruský lid — dobrý, statečný, věrný, prostoduchý. Tito muži a ženy se zastavují před každým kostelem a každou kaplí, před každým výklenkem s obrazem — křižují se a konají své pobožnosti uprostřed ulice, jako by byli doma.
Po Izákijské katedrále jsme šly do Kazaňské. Opět svatba — a okouzlující nevěsta. Tato katedrála je postavena po vzoru Svatopetrského chrámu v Římě — ale kolonáda působí nadbytečně, zdá se nepřipojená k budově a není dostatečně protažena, takže se půlkruh neuzavírá — a to vše dává monumentu nevýhodný a nedokončený vzhled.
Dál na Něvském prospektu socha Kateřiny Veliké. A před Senátem u Zimního paláce — mimochodem obrovské kasárny — jezdecká socha Petra Velikého: jednou rukou ukazuje na Senát, druhou na Něvu. Lid vykládá toto dvojí gesto podivně. Car prý ukazuje jednou rukou na Senát a druhou na řeku, aby řekl, že je lepší se utopit v Něvě než soudit se u Senátu.
Socha Mikuláše je pozoruhodná tím, že není podepřena dvěma nohami a ocasem koně — třemi opěrnými body — ale jen nohama. Tento div mi vnukl ponurou úvahu: komunardi budou mít méně práce — opěrný ocas chybí.
Večeřela jsem sama s Gráciemi — Étienne a Pavel jako diváci; velmi vážně si říkají můj dvůr. Strašně mě dráždí. Chtěla bych vidět jen Giro a Marii.
Pavel mi opravuje krajky a slouží mi nejrytířštějším způsobem — ale dráždí mě. Co by mě u jiného okouzlilo, u něho vede jen k tomu, že ho vůbec snesu.
Prší a jsem nachlazená. Píšu mamě: „Petrohrad je špína! Na hlavní město je dlažba příšerná — člověka to nemilosrdně natřese; Zimní palác je kasárna, Velké divadlo obrovský záchod, katedrály bohaté — ale tvarově nepovedené a špatně pojaté."
A přidejte k tomu klima — a máte dokonalé kouzlo.
Pokusila jsem se rozohnit pohledem na portrét Pietra Antonelliho — ale nezdá se mi dost krásný, abych zapomněla, že je to špatný člověk, tvor, kterým lze jen pohrdat. Nejsem na něj již rozhněvána — pohrdám jím zcela. Ne pro osobní urážku — ale pro jeho způsob života, jeho slabost… počkejte, definuji vám pocit, který jsem právě pojmenovala. Slabost, která nás pudí k dobru, k něžným citům, k odpuštění urážek milované bytosti — ta se může tak jmenovat. Ale slabost, která pudí ke zlu a nízkosti — ta se jmenuje… zbabělost.
Myslela jsem, že budu více cítit nepřítomnost svých blízkých — ale spokojená nejsem, a to spíše kvůli přítomnosti nepříjemných a obyčejných lidí (ubohý strýc navzdory své dobrotě) než kvůli nepřítomnosti těch, které miluji.

Poznámky

Pozn. překl.: „Girofla" — patrně důvěrná přezdívka jedné ze sester Sapogenikoffových; odkaz evokuje společnou minulost bujných dívčích her. ↩
Pozn. překl.: Fluidy (franc. fluides) — teorie 19. stol. o životních nebo sexuálních tekutinách, které se přenášejí při tělesném styku; pseudovědecký koncept rozšířený v dobové medicíně a esoterické tradici. ↩
Pozn. překl.: Izákijský (Isaakijevský) chrám — monumentální katedrála v Petrohradě, dokončena 1858; jeden z největších pravoslavných chrámů na světě. ↩
Pozn. překl.: Socha Kateřiny Veliké na Něvském prospektu byla odhalena roku 1873; jezdecká socha Petra Velikého — Měděný jezdec — stojí na Senátním náměstí a ukazuje k Něvě. ↩
Pozn. překl.: Jezdecká socha Mikuláše I. (1796–1855) od Augusta Montferrana na Izákijském náměstí, slavná tím, že stojí jen na dvou koňských nohách bez dalšího podpěrného bodu. ↩