Pondělí, 31. července 1876

Já, teta, Čokoláda a Amélie jsme včera dorazili na nádraží v deset hodin. Byla jsem dost zmožená, ale pohled na kupé, velké a pohodlné jako malý pokojík, mě znatelně vzpružil — tím spíše, že vagon byl osvětlen plynem a měly jsme jistotu, že budeme samy: oddíl měl jen tři místa. Služebnictvo se usadilo vedle. V předvečer rozloučení bych si byla ráda s tetou popovídala, ale nejsem sdílná, když cítím nějakou vážnou něžnost — a teta mlčela, protože se bála, že se mi znelíbí nebo mě svým mluvením rozladí. Takže jsem chtě nechtě zůstala pohroužena do Un mariage dans le monde od Octava Feuilleta. Blahodárné dílo, na mou věru! Vzbudilo ve mně nejhlubší hrůzu z cizoložství a ze všech těch nečistot, o nichž jsem dříve mluvila velmi lehkovážně a dokonce s jistým cynismem. Natolik mi ta kniha očistila ducha, že jsem si připadala navždy poskvrněná neuctivým a vrtkavým dotykem mladého Římana.
Nikdy si neodpustím své bláznivé chování, nikdy neomluvím tu slabost, která mě stojí tolik lítosti — ale mohu si být jista, že se nic takového nikdy nezopakuje.
Teď je pozdě — moje rty a ruce byly líbány rty prostopášnými a absurdními a můj pas svírán zkaženými a nečestnými pažemi. Ostatně k čemu být přečistou a přemoudrou? Je vůbec muž, který by za to stál? Který by to pochopil? Není to snad strašlivé pokoření dávat věci nedotčené muži otřelému všelijakými třenicemi, který vás objímá a přemýšlí o způsobu, jakým vás objímá — nabytém za cenu dlouhých studií a jako plod zralé zkušenosti? A zatímco náš polibek je vzepětí srdce zcela čerstvé, zcela nevinné, zcela zamilované — polibek, do nějž vkládáte vše, co se ve vás nahromadilo od narození, [Škrtnutá slova] z něžnosti — a který ve vašem životě navždy zůstane první vzpomínkou, událostí, revolucí!… Jeho polibek není než zkouška starého systému na novém objektu!
Nad těmito moudrými úvahami jsem usnula a probudila se teprve tři hodiny před hranicí — Eydkühnenem, kam jsme dorazili kolem čtvrté.
Krajina je plochá, stromy husté a zelené — ale listí, i když čerstvé a bujné, budí jistý pocit smutku po šťavnaté a bohaté zeleni Jihu.
Zavedli nás do hostince zvaného Hôtel de Russie a ubytovaly jsme se ve dvou malých pokojích s vápnem bílenými stropy, holými dřevěnými podlahami a nábytkem rovněž ze světlého dřeva, prostě zhotoveným.
Díky cestovnímu toaletnímu kufříku jsem si okamžitě improvizovala koupel a toaletu — a poté, co jsem snědla vejce a vypila mléko, které mi přinesla kyprá a svěží Němka, hle — píšu.
Čekáme na Étienna — ostatně je mi jedno, jestli má zpoždění: když nežiji tak, jak bych chtěla, je mi jedno, kde jsem.
Myslím, že mi v tom ubohém malém pokoji nechybí jistý půvab — v bílém županu, s krásnými obnaženými pažemi a zlatými vlasy.
Právě jsem se podívala z okna — nekonečno unavuje zrak. Ta úplná absence kopců, ta tak rovná rovina, mi připadá jako vrchol hory, která se tyčí nad celým světem.
Čokoláda je marnivec.
„Jsi můj kurýr,“ říkám mu, „musíš mluvit několika jazyky.“
Ten malý mi odpověděl, že mluví francouzsky, italsky, nicejsky a trochu rusky — a že by mluvil německy, kdybych ho to ráčila naučit.
škrtnuto[Zrušeny 4 řádky]
Přišel celý v slzách, doprovázen výbuchy Amaliina smíchu, stěžovat si, protože mu hostinský přidělil postel v pokoji, kde už bydlel Žid. Tvářila jsem se vážně, jako bych považovala za zcela přirozené, aby spal se Židem. Ale ubohý Čokoláda plakal tak, až jsem se dala do smíchu, a pro útěchu jsem mu dala přečíst několik stránek ze světových dějin, koupených právě pro něj.
Ten černošský chlapec mě baví — je to živá hračka; dávám mu hodiny, vychovávám ho ke službě, nechávám ho pronášet jeho průpovídky — jedním slovem: je to můj pes, moje panenka, moje zábava.
Rozhodně mě život v Eydkühnenu okouzluje — oddávám se výchově mladého Čokolády, který dělá vynikající pokroky v mravouce a filozofii.
Dnes večer jsem ho nechala odříkat Svaté dějiny — a když se dostal k okamžiku, kdy Jidáš zradí Ježíše, vyprávěl mi dojemně, jak řečený Jidáš prodal Pána za třicet stříbrných a ukázal ho strážím tím, že ho políbil.
„Čokoládo, příteli,“ říkám, „prodal bys mě nepřátelům za třicet franků?“
„Ne,“ říká Čokoláda a sklopí hlavu.
„A za šedesát?“
„Taky ne.“
„A za sto dvacet?“
„Ne.“
„Tak za tisíc franků?“ zeptám se znovu.
„Ne, ne,“ odpovídal Čokoláda a opičími prsty trápil okraj stolu, se sklopenýma očima a neklidnýma nohama.
„Tak co, Čokoládo, kdyby ti dali deset tisíc?“ trvám láskyplně na svém.
„Taky ne.“
„Hodný hoch — ale kdyby ti nabídli sto tisíc?“ ptám se ještě pro uklidnění svědomí.
„Ne,“ říká Čokoláda — a jeho hlas se změnil v šepot: „potřeboval bych víc…“
„Co to říkáš?“
„Že bych potřeboval víc.“
„Tak tedy, ty výtečné srdce — řekni kolik, řekni, věrný lumpáčku! Tak co: dva miliony, tři, čtyři?“
„Pět nebo šest.“
„Ale, nešťastníku!“ zvolám. „Není to přece jedno, prodat za třicet franků nebo za šest milionů!“
„Ach, ne — protože když má člověk tolik peněz… ostatní mi nemohou nic udělat.“
A navzdory vší morálce jsem v záchvatu smíchu padla na pohovku, zatímco se Čokoláda, spokojený s dojmem, jaký udělal, stáhl do druhého pokoje.
Ale víte, kdo mi udělal večeři? Amalia. Upekla mi dvě kuřátka — nebýt jich, umírala bych hlady — a co se týče žízně… podali nám château-larose, nepitelný.
Ne, opravdu — Eydkühnen je legrační; však uvidíme, jaké bude Rusko.
„Na začátku srpna,“ řekla anglická somnambula, „budete ve městě u moře.“
Nu, co říkáte na Petrohrad jako přímořské město? Jenže paní Mongruelová dodala, že Antonelli pojede přes Paříž, a když mě tam nenajde, vydá se za mnou do onoho přímořského města.
„Jistě — vidím vás oba u moře na začátku příštího měsíce!…“
To by ovšem bylo legrační — ale nezahlcujme si mysl, vzpomínám na Alexisova slova:
„Odehrává se ve vás taková intelektuální práce, takový neklid ducha, že z toho můžete onemocnět.“
Ale co dělat, abych nemyslela, abych netrpěla?…
Kéž mi Bůh dá život jako jiným ženám — a budu klidná.
Se svou ctižádostí mi chybí nejen ta velikost, která mě pronásleduje — ale dokonce i to, co má každá „slečna“ nebo „dáma ze společnosti“: vlastní život. Hrozný život, život ponížení, úzkostí…
Svatá Marie, oroduj za mě.

Poznámky

Pozn. překl.: Octave Feuillet (1821–1890) — francouzský romanopisec a dramatik; Un mariage dans le monde (1875, doslova „Manželství ve světě“) — moralistický román ze světské společnosti. ↩
Pozn. překl.: Tout râpé (franc., doslova „celý otřepán“) — otřelý zkušenostmi, prošlý, ošoupaný; česky: otřelý, zkušený do znechucení. ↩
Pozn. překl.: Eydkühnen (dnes Černyševskoje v Kaliningradské oblasti, Rusko) — tehdejší pohraniční stanice mezi Pruskem a Ruskou říší. ↩
Pozn. překl.: „Niçois“ — okcitánské nářečí Nice, tehdy nedávno (1860) připojené k Francii, odlišné od spisovné francouzštiny. ↩
Pozn. překl.: Marie používá výraz „négrillon“ — dobový výraz pro černošského chlapce, dnes nevhodný. Čokoláda byl africký sluha, jehož Marie brala na cesty jako osobního kurýra. ↩
Pozn. překl.: „Somnambule“ — jasnovidka nebo médium v tranzu; návštěvy somnambul byly v 70. letech 19. stol. v aristokratických kruzích módní zvyklostí. ↩