Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí, 31. července 1876

Já, teta, Čokoláda a Amálie jsme včera dorazili na nádraží v deset hodin. Byla jsem dost zmožená, ale pohled na kupé, velké a pohodlné jako malý pokojík, mě znatelně vzpružil — tím spíše, že vagon byl osvětlen plynem a měly jsme jistotu, že budeme samy: oddíl měl jen tři místa. Služebnictvo se usadilo vedle. V předvečer rozloučení bych si byla ráda s tetou popovídala, ale nejsem sdílná, když cítím nějakou vážnou něžnost — a teta mlčela, bojíc se, že se mi znelíbí nebo mě svým mluvením rozladí. Takže, chtě nechtě, zůstala jsem pohroužena do Manželství ve světě od Octava Feuileta. Blahodárné dílo, při mé věře! Vzbudilo ve mně nejhlubší hrůzu z cizoložství a ze všech těch nečistot, o nichž jsem dříve mluvila velmi lehkovážně a dokonce s jistým cynismem. Natolik mi ta kniha očistila ducha, že jsem se viděla navždy poskvrněna neuctivým a vrtkavým dotykem mladého Římana.
Nikdy si neodpustím své bláznivé chování, nikdy neomluvím tu slabost, která mě stojí tolik lítosti — ale mohu si být jista, že se nic takového nikdy nezopakuje.
Teď je pozdě — moje rty a ruce byly líbány rty prostopášnými a absurdními a můj pas svírán zkaženými a nečestnými pažemi. Ostatně k čemu být přečistou a přemoudrou? Je vůbec muž, který by za to stál? Který by to pochopil? Není to snad strašlivé pokoření dávat věci nedotčené muži otřelému všelijakými třenicemi, který vás objímá a přemýšlí o způsobu, jakým vás objímá — nabytém za cenu dlouhých studií a jako plod zralé zkušenosti? A zatímco náš polibek je vzepětí srdce zcela čerstvé, zcela nevinné, zcela zamilované — polibek, do nějž vkládáte vše, co se ve vás nahromadilo od narození, [slova přeškrtnuta] z něžnosti — a který ve vašem životě navždy zůstane první vzpomínkou, událostí, revolucí!… Jeho polibek není než zkouška starého systému na novém objektu!
Nad těmito moudrými úvahami jsem usnula a probudila se teprve tři hodiny před hranicí — Eydkühnenem, kam jsme dorazili kolem čtvrté.
Krajina je plochá, stromy husté a zelené — ale listí, i když čerstvé a bujné, budí jistý pocit smutku po šťavnaté a bohaté zeleni Jihu.
Zavedli nás do hostince zvaného Hôtel de Russie a ubytovaly jsme se ve dvou malých pokojích s vápnem bílenými stropy, holými dřevěnými podlahami a nábytkem rovněž ze světlého dřeva, prostě zhotoveným.
Díky svému cestovnímu toaletnímu kufříku jsem si okamžitě improvizovala koupel a toaletu — a poté, co jsem snědla vejce a vypila mléko podané kyprou a svěží Němkou, hle — píšu.
Čekáme na Étienna — ostatně je mi jedno, jestli má zpoždění: když nežiji tak, jak bych chtěla, je mi jedno, kde jsem.
Neshledávám se bez jistého půvabu v tomto ubohém malém pokoji — v bílém županu, s krásnými obnaženými pažemi a zlatými vlasy.
Právě jsem se podívala oknem — nekonečno unavuje zrak. Tato úplná absence kopců, ta tak rovná rovina, na mě působí dojmem vrcholu hory, jež ovládá celý svět.
Čokoláda je marnivec.
„Jsi můj posel," říkám mu, „musíš mluvit několika jazyky."
Ten malý mi odpověděl, že mluví francouzsky, italsky, niçsky a trochu rusky — a že by mluvil německy, kdybych ho to ráčila naučit.
[čtyři řádky přeškrtnuty]
Přišel celý v slzách, doprovázen výbuchy Amáliina smíchu, stěžovat si, protože mu hostinský přidělil postel v pokoji, kde už bydlel Žid. Tvářila jsem se vážně, jako bych považovala za zcela přirozené, aby spal se Židem. Ale ubohý Čokoláda plakal tak, až jsem se dala do smíchu, a pro útěchu jsem mu dala přečíst několik stránek ze světových dějin, koupených právě pro něj.
Ten černošský chlapec mě baví — je to živá hračka; dávám mu hodiny, vychovávám ho ke službě, nechávám ho pronášet jeho průpovídky — jedním slovem: je to můj pes, moje panenka, moje zábava.
Rozhodně mě život v Eydkühnenu okouzluje — oddávám se výchově mladého Čokolády, který dělá vynikající pokroky v mravouce a filozofii.
Dnes večer jsem ho nechala odříkat Svaté dějiny — a když se dostal k okamžiku, kdy Jidáš zradí Ježíše, vyprávěl mi dojemně, jak řečený Jidáš prodal Pána za třicet stříbrných a ukázal ho strážím tím, že ho políbil.
„Čokoládo, příteli," říkám, „prodal bys mě nepřátelům za třicet franků?"
„Ne," říká Čokoláda a sklopí hlavu.
„A za šedesát?"
„Taky ne."
„A za sto dvacet?"
„Ne."
„Tak za tisíc franků?" zeptám se znovu.
„Ne, ne," odpovídal Čokoláda a opičími prsty trápil okraj stolu, se sklopenýma očima a neklidnýma nohama.
„Tak co, Čokoládo, kdyby ti dali deset tisíc?" trvám láskyplně na svém.
„Taky ne."
„Hodný hoch — ale kdyby ti nabídli sto tisíc?" ptám se ještě pro uklidnění svědomí.
„Ne," říká Čokoláda — a jeho hlas se změnil v šepot: „potřeboval bych víc…"
„Co to říkáš?"
„Že bych potřeboval víc."
„Tak tedy, ty výtečné srdce — řekni kolik, řekni, věrný lumpáčku! Tak co: dva miliony, tři, čtyři?"
„Pět nebo šest."
„Ale, nešťastníku!" zvolám. „Není to přece jedno, prodat za třicet franků nebo za šest milionů!"
„Ach, ne — protože když má člověk tolik peněz… ostatní mi nemohou nic udělat."
A pohrdnuvši vší morálkou jsem padla na pohovku v záchvatu smíchu, zatímco Čokoláda, spokojen se svým efektem, se stáhl do druhého pokoje.
Ale víte, kdo mi udělal večeři? Amálie. Upekla mi dvě kuřátka — nebýt jich, umírala bych hlady — a co se týče žízně… podali nám château-larose, nepitelný.
Ne, opravdu — Eydkühnen je legrační; však uvidíme, jaké bude Rusko.
„Na začátku srpna," řekla anglická somnambula, „budete ve městě u moře."
Nu, co říkáte na Petrohrad jako přímořské město? Jenže paní Mongruelová dodala, že Antonelli pojede přes Paříž, a nenalezna mě tam, vydá se za mnou do onoho přímořského města.
„Jistě — vidím vás oba u moře na začátku příštího měsíce!…"
To by ovšem bylo legrační — ale nezahlcujme si mysl, vzpomínám na Alexisova slova:
„Odehrává se ve vás taková intelektuální práce, takový neklid ducha, že z toho můžete onemocnět."
Ale co dělat, abych nemyslela, abych netrpěla?…

Poznámky

Pozn. překl.: Octave Feuillet (1821–1890) — francouzský romanopisec a dramatik; Manželství ve světě (Un mariage dans le monde, 1875) — moralistický román ze světské společnosti. ↩
Pozn. překl.: Tout râpé (franc., doslova „celý otřepán") — otřelý zkušenostmi, prošlý, ošoupaný; česky: otřelý, zkušený do znechucení. ↩
Pozn. překl.: Eydkühnen (dnes Čerňachovsk v Kaliningradské oblasti, Rusko) — tehdejší pohraniční stanice mezi Pruskem a Ruskou říší. ↩
Pozn. překl.: „Niçois" — okcitánské nářečí Nice, tehdy nedávno (1860) připojené k Francii, odlišné od spisovné francouzštiny. ↩
Pozn. překl.: Marie používá výraz „négrillon" — dobový výraz pro černošského chlapce, dnes nevhodný. Chocolat byl africký sluha, jehož Marie brala na cesty jako osobního posla. ↩
Pozn. překl.: „Somnambule" — jasnovidka nebo médium v tranzu; návštěvy somnambul byly v 70. letech 19. stol. v aristokratických kruzích módní zvyklostí. ↩